31.07.2014 15:08
Fabulátor Jan Šustek usvědčen z propagace nenávisti a lži. Odhalení podvodníka s tzv. zaručeně pravdivými informacemi došlo ve článku "Šustkův pomník" známého blogera Lubomíra Šušlíka. Přinášíme Vám krácenou verzí článku.
Stupidní a populární
Jan Šustek na začátku března uveřejnil článek "Český novinář? Stejný "fašoun" jako ta zvěř z Majdanu!". Název, který pro svůj slint zvolil tento pán, přesně odpovídá obsahu, a dle popularity, i většinovému vkusu čtenářů populárního zpravodajského portálu iDNES.
V úvodu J. Šustek cituje mediálního experta, klausistu Petra Štěpánka (ODS), a jako svůj zdroj uvádí pofiderní web Protiproud dalšího věrného Klausovce, Petra Hájka.
V článku Lubomír Šušlík piše "ani by mi tolik nevadilo, že pan autor odsuzuje mnoha emotivními slovy práci zaměstnanců českých médií, se kterými zjevně nesouhlasí - to se dá od člověka, považujícího za zjevenou pravdu kecy objevitelů spikleneckých teorií, a bláboly pošuků, sestavujících seznamy českých Židů a "pravdoláskařů", očekávat".
Zajímavé je, že člověk, obviňující jiné ze lží, demagogie, propagandy a záměrných manipulací, sám lže a manipuluje. "Ale je možné, že to Jan Šustek neudělal záměrně. Jen se v "dobré víře" a ve "svatém nadšení pro věc" dopustil šíření nepravdivé informace", pokračuje bloger Šušlík.
Fakta vs. faktoidy
Co bylo tou nepravdivou informací? Dobře se podívejte na obr. léž, který pan autor použil, aby jím ilustroval zločiny tzv. banderovců, jinak správně řečeno - členů Ukrajinské povstalecké armády (Originál fotografie pochází z roku 1923, kdy žádná Ukrajinská Povstalecká armáda neexistovala pozn. redakce).
Je to výjev skutečně strašlivý. Jde o hrozný, odporný zločin, nad kterým se srdce svírá. Ten obrázek se mnou otřásl. A tak jsem se chtěl o příběhu, s nímž se tento děsivý snímek pojí, dozvědět něco více. K pátrání jsem musel použít osvědčeného Gooogle - vyhledávače, protože pan Šustek k fotografii zapomněl připojit odkaz na zdroj či autora.
A tak jsem zjistil, že se věci mají docela jinak. Totiž – ty mrtvé děti, "přivázané ke stromu ostnatým drátem", nemají vůbec na svědomí Ukrajinci. A dokonce ani ten "ostnatý drát" na fotografii není drátem.
Falsum, co se hodí
Více se dočtete v článku "Falešný památník, skutečné zločiny" od Ady Rutkowské a Dariusza Stola. Autoři píší: "Čtenáře novin a internetových stránek jsme informovali o záměru postavit v centru města nový památník. „Národní výbor pro výstavbu památníku obětem genocidy spáchané UPA na obyvatelstvu polského východní pohraničí" – tak zní celé jméno této organizace – předložil model plánovaného památníku z tvůrčí dílny známého sochaře Mariana Konieczného.
Představuje stylizovaný strom, na kterém jsou přibita a ostnatým drátem přivázána tělíčka čtyř dětí. Předlohou byl šokující snímek, otištěný v mnoha publikacích, mimo jiné, na obálce alba "UPA - genocida polské populace ve fotografiích". V této publikaci je nesprávně uvedeno i místo a doba zločinu - konec roku 1943.
Samotné plány na výstavbu památníku, a navíc jeho šokující ztvárnění, vzbudily nejrůznější reakce, včetně protestního dopisu Radě Varšavy, podepsaného více než stovkou umělců, vědců a politiků s tím, že jeho drastické pojetí je v rozporu s myšlenkou Polsko - ukrajinského smíření.
Je asi normální, že věrné podání krutého zločinu je burcující, a že vzbuzuje kontroverze. Nicméně, svou drastickou důrazností, ve spojení s konkrétním dějem, definuje pachatele, oběti i povahu trestných činů, které má sousoší připomínat.
Celá věc má však jedinou a zásadní chybu, která není jen otázkou vkusu: jde o nehoráznou lež.
Nejde o „zločin spáchaný UPA na východním pomezí polského osídlení". Ty děti nebyly polského původu, vrah neměl s tzv. banderovci nic společného, nevraždili ani Ukrajinci, a k samotnému zločinu také nedošlo v důsledku protipolské akce UPA roku 1943.
Dovolujeme si to tvrdit, protože máme v rukou nepopiratelné důkazy. Šlo o zcela jinou událost. O událost neméně strašlivou. K tomuto masakru nedošlo v roce 1943, ale v noci z 11. na 12. prosince roku 1923 - ty čtyři děti jsou romské, a vražedkyní byla jejich šílená matka, dvaatřicetiletá Marianna Dolińska.
Tato vražda je podrobně popsána v práci, publikované v tisku v roce 1928 (a pravděpodobně i v dobových novinách). Snímek byl uveřejněn i v později vydané knize, která se opírala o článek z roku 1928. Oba texty pochází z odborných publikací oboru soudního lékařství, a napsali je vědci, kapacity své doby.
Prvním je článek „Psychopatologie v kazuistikách forenzní psychiatrie“, a je součástí Psychiatrické ročenky z roku 1928. Jejím autorem byl Dr. Waldemar Łuniewski, ředitel nemocnice v Tworki (střední Polsko, okolí Varšavy pozn. redakce).
Druhá publikace je příručka pro studenty soudního lékařství a lékaře, která byla vydána v roce 1948 Victorem Grzywo - Dabrowskim, profesorem na univerzitě ve Varšavě a členem redakční rady Psychiatrické ročenky.
Fakt, že se vrahem dětí stala jejich vlastní matka, přitáhl pozornost vědců. Ubohá žena zabila čtyři ze svých dětí v afektu zoufalství, jelikož byla nezvratně přesvědčena, že jim po zatčení manžela a rozpadu rodiny hrozí jistá smrt hladem. Následující den svůj skutek oznámila policii.
Soudním výměrem byla umístěna v psychiatrické léčebně, kde jí byla diagnostikována, dle současné terminologie těžká deprese. Łuniewski píše, že z hlediska psychopatologie šlo „o pokus rozšířené sebevraždy“, kterou pacientka nedotáhla až do konce.
To, co je většinou považováno za ostnatý drát, jsou ve skutečnosti škrábance na fotografii - artefakty.
Jak se stalo, že snímek obětí šílené Polky romského původu z roku 1923 byl považován za ikonický důkaz polských obětí zločinů UPA?
Hledání odpovědí na tyto otázky vyžaduje sledovat hned několik stop. Nejstarší publikace, datující obrázek rokem 1943, byla vydána ve Wroclawi v roce 1993 a najdeme ji na obálce knihy. Je to fotografie číslo 3, opatřená popiskou:
„polské děti umučené a zavražděné oddílem Ukrajinské povstalecké armády u obce Kozowa , v provincii Ternopil , na podzim roku 1943 (ze sbírky Dr. Stanislawa Krzaklewskiho)“.
O dva roky později se fotka objevila i v díle J. Węgierskiego „Armia Krajowa v okresech Stanislaviv a Ternopil“ s komentářem „polské děti, zavražděné jednotkou Halyčyna v regionu Kozowej“. Alexander Korman zveřejnil v knize „Poměr UPA k Polákům v jihovýchodní části území Druhé republiky (Wroclaw, 2002) mnoho informací a fotografií, dokládajících jejich trestnou činnost.
Tvrdí, že obrázek zabitých dětí pochází z vesnice Kozowa nebo Łozowa, u Ternopilu, pravděpodobně z prosince 1943 nebo 1944, kdy se skupina masakr přeživších Poláků dostala až do Ľvova. Od nich ho získal voják AK Wladyslaw Załogowicz (uveden jako autor), který tuto fotografii o mnoho let později předal panu Krzaklewskiemu , autorovi knihy. Stejný člověk také uvádí, že „Upivci udělali podobné „snopy“ z mnoha dětí, a ty pak přibili na stromy v aleji, kterou pak opatřili cedulí „Cesta k samostatné Ukrajině“.
Seznámil své čtenáře i se jménem údajného velitele UPA, který byl za takový „masakr“ zodpovědný, a připojil i další „podrobnosti zločinu“. O rok později stejnou informaci fabulátor Korman publikoval ještě dvakrát, opět s komentářem, že jde o jeden ze stromů na „cestě k samostatné Ukrajině“, prý z Ternopilského okresu.
V další objemné publikaci o více než 1100 stranách „Centrum genocidy v provincii Ternopil, Wroclaw , 2004“ se dočteme, že fotografie pochází ze sbírky S. Krzaklewskieho, a pořídil ji německý vojenský fotograf v obci Kozówka, u Brzezan , v listopadu 1943.
Všimněte si, že se inkriminovaný snímek pravidelně objevuje v různých materiálech, a volně koluje po internetu (např. Wikipedia), a že je dokonce doporučováno jeho šíření, coby důkaz o údajných zločinech.
Ale přitom je zároveň třeba zdůraznit, že i když jsou konkrétně tyto obrázky podvrhy a falsa, neexistuje mnoho důkazů o zločinech, kterých se UPA dopustila. Pro historika, zabývajícího se pohnutými dějinami dvacátého století, je odpověď na otázku, zda si máme připomínat tyto události a jejich oběti, zcela jasná: ti lidé si zaslouží naši úctu a tichou vzpomínku.
Národ je společenstvím paměti i zapomnění, ale nemyslíme si, že bychom měli zároveň zapomínat na politiku smíření mezi lidmi a národy. Významné události z naší minulosti bychom si připomínat měli, i když jde o události bolestné.
A musíme se přitom ptát, jak nejlépe to udělat. Doufáme, že případ „falešného pomníku“ je dostatečně varovný, a připomíná, jak důležitá je poctivá spolupráce mezi obránci národní paměti a obhájci pravdy“. Tolik tedy Ada Rutkowska, Dariusz Stola ze stránek „Volyň našich předků“.
Lhát pro „dobou věc“?
Z výše uvedeného je jasné, že dezinformátor J. Šustek není zrovna člověkem, pro kterého by byla kritéria pravdy a její hledání nějak podstatné. Přitom ale sám drze kritizuje lidi, pro které je odhalování skutečností a přinášení věrohodných zpráv, denním chlebem.
Novinářům by měla patřit naše úcta. Nikoli, že by snad byli nekritizovatelní - ale naše kritika by měla být poctivá a spravedlivá. Je lépe kritizovat konkrétní chyby, nikoli lidi. Protože chybuje každý, a jen málokdy jde o zlý úmysl - o záměrnou lež.
Úcta k novinářům, a ke všem ostatním
Novináři mají v demokratické společnosti velmi důležitou úlohu. Jsou tzv. čtvrtou mocí, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Novináři jsou veřejnými kontrolory. Zpravují občany o činnosti a výkonnosti oněch demokratických orgánů, jejichž činitele voliči povolali do služby státu. Když někdo šmahem odsuzuje všechny novináře - jako stav - vypovídá to o jeho demokratickém deficitu a neznalosti zásadních principů demokracie.
Na té, tolik u nás nepoučenými kritiky odsuzované Ukrajině, odvedli tamní novináři, navzdory obtížným a nebezpečným podmínkám, obrovský kus poctivé práce. A díky tomu jsou tam vnímáni jako důležití a respektovaní lidé.
Země, krví zbrocené
Závěrem bych upozornil, že se zločinů nedopouštěli jen tzv. banderovci. Polsko národního hrdiny Pilsudského bylo v podstatě fašistickým státem. Ještě dlouho před tím, než Hitler uzavřel svou spojeneckou smlouvu se Stalinem, uzavřel podobnou s Pilsudským. V důsledku této smlouvy jsme přišli o Těšínsko, a Ukrajinci o území západní Ukrajiny.
První stěhování, a zločiny na Volyni i jinde, šly na vrub Poláků, a byly směřovány proti etnickým Ukrajincům. Poláci udávají, že po změně poměrů a s Německou okupaci bylo povražděno kolem 100.000 Poláků. Ukrajinci přiznávají počty nižší. Po UPA se zase „v odvetu“ stejných zločinů dopustila polská Armija Krajowa - pobila 24.000 civilistů, včetně žen a dětí.
Přitom oba národy nesmírně strádaly za stalinova Velkého teroru. Psychopat stalin měl na Poláky obzvláště spadeno. Timothy Snyder ve své knize „Krvavé země“ uvádí: „Na sovětské Ukrajině bylo při protipolské operaci uvězněno na 55.598 osob, přičemž 47.327 z nich bylo zastřeleno“ (2013, str. 110). Proto i přes veškeré smiřování mají někteří Ukrajinci s hlášením se ke „genocidě Poláků“ problém, protože nebyli ve své zemi suverény. Byli nejdříve Stalinovými, a pak Hitlerovými vazaly.
Je důležité připomenout i fakt, že v důsledku „Akce kulak“, a během následného cíleného hladomoru - genocidy ukrajinského národu, zemřelo nejméně 4 miliónu Ukrajinců, a že se tam děla zvěrstva, která si ani neumíme představit (viz kniha T. Snydera).
Odsuzovat jiné národy je velice snadné a pohodlné. Příslušnost k národu je důležitou součástí osobní identity a integrity, a proto - když obviňuje někdo náš národ, jakoby tím obviňoval i nás osobně. To nikdo nenese zrovna lehce.
Rusové dodnes odmítají uznat stalina za zločince a masového vraha, jakým byl, a uvažují o něm, jako o „efektivním manažerovi“, který pozvedl Sovětský svaz do pozice světové velmoci. Těch 20.000.000 mrtvých jakoby ani nebylo. Za všechno Zlo přece mohou nacisti, fašisti a hlavně benderovci, že ano?
Nepotrestaní čeští zločinci
A také my bychom si měli „zamést před vlastním prahem“. A to v otázce odsunu či vyhánění českých Němců. Spojená konference českých a německých historiků došla k závěru, že v důsledku divokého odsunu zemřelo přes 25.000 Němců. Německá krajanská sdružení pak uvádějí, že bylo Čechy pobito kolem 200.000 Němců.
Poláci a Ukrajinci se spolu dokázali usmířit - a Polsko je nyní největším podporovatelem vstupu Ukrajiny do EU. Na Majdanu vlály i polské vlajky.
Kéž bychom byli k sobě ve vztahu k českým Němcům podobně poctiví, jako potomci oněch „pilsudčiků“ a „banderovců“!
Zdroje:
1. Rutkowska, A., Stola, D. (2007, 9. května). Fałszywy pomnik, prawdziwe zbrodnie. Plus Minus, Rzeczpospolita, WEB „Nawolyniu“: https://www.nawolyniu.pl/artykuly/pomnik.htm
2. SavikShusterLive. (2013, 21. června). O volyňském masakru, 1.+2. díl. WEB YouTube:
3. https://www.youtube.com/watch?v=xz8wL6_7D90
4. https://www.youtube.com/watch?v=6ZMdwOE0psQ
5. Snyder, T. (2013). Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Paseka+Prostor, str. 110.
6. Šustek, J. (2014). Český novinář? Stejný „fašoun“ jako ta zvěř z Majdanu!
7. Šušlík, L. (2014). Šustkův pomník, WEB: https://suslik.blog.idnes.cz/c/400221/Sustkuv-pomnik.html
Autor: Lubomír Šušlík
