Ekonomické prostředí a odvětvové statistiky ČR ve srovnání se zeměmi EU

Členství v Evropské unii vyžaduje dle závěrů Evropské rady z června 1993, která se konala v Kodani, "existenci fungující tržní ekonomiky, jakož i schopnost zvládnout konkurenční tlak a tržní síly v rámci Unie".

 

Česká republika je úspěšná v dosažení makroekonomické stabilizace, čímž vytvořila pevný základ pro stabilní růst. Od počátku se ČR snaží aplikovat pevnou měnovou a fiskální politiku. Měnová a fiskální politika byla kombinována s výraznou devalvací, zajišťující konkurenční výhodu vývozcům. To poskytlo celé ekonomice, obzvlášť exportu, ochranný polštář a tím se výrazně zvýšila konkurenční schopnost českého zboží na mezinárodních trzích.

 

Ekonomická situace koncem roku 1995 vykazovala dobré výsledky: jednociferná míra inflace, nízká míra nezaměstnanosti, rozpočtový přebytek, stoupající příjmy domácností a rychlé investice. Ekonomická aktivita se neustále zvyšovala, zemědělství se vzchopilo a rozvoj průmyslu byl velmi dynamický. Rok 1996 přinesl zpomalení hospodářského růstu - i když byl stále solidní, zvýšila se nezaměstnanost, inflační tlak trval dál, objevil se rozpočtový deficit a deficit běžného účtu vzrostl na 8% HDP. Zhoršení situace bylo připisováno nedostatečné restrukturalizaci, nedostatku kvalifikovaných pracovních sil i tomu, že rozhodovací procesy v podnikovém řízení nebyly vždy zcela účinné.

Česká vláda v dubnu 1997 vyhlásila balíček opatření s cílem posílit ekonomický růst a řešit problémy rostoucího rozpočtového a obchodního deficitu. V květnu stejného roku byla Česká národní banka přinucena opustit pásmo devizového kursu a vláda oznámila další balíček opatření.

 

Česká republika je otevřenou ekonomikou, v níž vývoz zboží představuje 37% HDP. Po několik let byl obchod velmi dynamickým sektorem. Vývoz neustále roste, i přes reálné zhodnocení měny a rostoucí jednotkové pracovní náklady. Česká republika kvůli charakteru, složení a rozsahu svého obchodu je velmi zranitelná potenciálními vnějšími otřesy, protože je závislá např. na dovozu energetických zdrojů, zvláště ropy.

 

Trh práce je velmi napjatý. Existuje prý nedostatek kvalifikovaných pracovních sil a v důsledku toho je tlak na zvyšování mezd značný. Podle dohody s odbory existovala až do července 1995 jasná příjmová politika v podobě daně z nadměrných mezd, jejímž cílem bylo omezit skutečný mzdový nárůst maximálně na 5% nad růst produktivity. Toto opatření vedlo k opačnému účinku a proto bylo zrušeno. V roce 1996 dosáhl nárůst reálných mezd hodnoty 8,5% ve srovnání s celkovým růstem produktivity, který dosáhl 4%.

V ČR existují samostatné rozpočty státu, obcí a různé fondy poskytující sociální zabezpečení. Sociální zabezpečení je financováno z příspěvků zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Hospodářská politika nebyla až dosud podřízena cílevědomé střednědobé strategii. Byly vytyčeny určité zásadní principy hospodářské politiky. Předně dosáhnout "měnové stability": ústřední banka odpovídá za zabezpečení nízké inflace a stabilního směnného kursu. Za druhé snížit podíl vládních výdajů a sestavit vyrovnaný rozpočet. Za třetí vybudovat tržní ekonomiku cestou privatizace státního majetku a liberalizace hospodářských vztahů.

 

Česká republika by měla být ve střednědobé perspektivě schopna se vyrovnat s konkurenčními tlaky a tržními silami Unie za předpokladu, že dojde k urychlení změn na podnikové úrovni. Tato země má výhodu kvalifikované pracovní síly a relativně dobré infrastruktury. Investice do ekonomiky byly v uplynulých letech vysoké a příliv přímých zahraničních investic silný. Země úspěšně přeorientovala svůj obchod na Západ. I když se kvalita vyvážených výrobků zvyšuje, jejich hodnota přidaná zpracováním je stále nízká. Hlavním problémem k řešení pro ČR je nutnost urychlené restrukturalizace podniků v zájmu zlepšení střednědobé výkonnosti ekonomiky a odstranění vnější nerovnováhy.

 

Statistické údaje zpracovává a poskytuje Český statistický úřad, se kterým Eurostat a statistické úřady jednotlivých členských států již několik let spolupracují v rámci programu Phare. Součástí programu spolupráce je pravidelný sběr a šíření dat s cílem umožnit aplikaci zákonů a praktik EU v oblasti statistiky. Všechny poskytované údaje byly shromážděny s maximálním možným využitím definic a standardů EU, které se v některých případech liší od národních praktik. Může to občas vést k rozdílům mezi údaji uvedenými statistickým úřadem a údaji obsaženými jinde.

 

Indexy objemu průmyslové výroby podle klasifikace NACE:

Průmyslová výroba zahrnuje důlní a těžební průmysl, výrobní odvětví a výrobu a distribuci elektřiny, plynu a vody (podle části klasifikace NACE C,D,E). Index celkové průmyslové výroby vychází z průzkumu ve všech podnicích s 25 a více zaměstnanci (v letech 1993-94), popřípadě ve všech podnicích se 100 a více zaměstnanci ( od roku 1995 do 99 zaměstnanců) a u fyzických osob - podnikatelů, kteří nejsou zapsáni v obchodním rejstříku. Indexy pro jednotlivá odvětví však do konce roku 1994 zahrnují pouze podniky s 25 a více zaměstnanci a od roku 1995 podniky se 100 a více zaměstnanci.

 

Infrastruktura a rozvojové programy Evropské unie

Pro úspěšný technicko-technologický rozvoj dané produkční základny je nezbytné rychlé přenášení výzkumných poznatků do praxe. Každá firma, která má zájem o dlouhodobou prosperitu, musí mít tento problém vyřešen a důsledně se věnovat inovačním procesům ve všech oblastech svojí činnosti. Ukázalo se, že jedním z faktorů, které významně přispívají k úspěšnému řešení, je vzájemná spolupráce formou realizace rozvojových programů.

 

Do naší ekonomiky nevstupují pouze tuzemské podpůrné programy, ale i významné programy iniciované, financované a často i důsledně organizované ze zahraničí, především Evropskou unií.

 

Protože kapitál, který je v oblasti rozvoje investován, je považován za vysoce rizikový (uvádí se, že zhruba jen 2% výsledků základního výzkumu najdou bezprostřední aplikaci v průmyslu - ovšem ty jsou často schopny nahradit celkové ztráty), hledají všechny vyspělé státy optimální model podpory řešení rozvoje, případně startu podnikání. Mimo přímých metod a mimo podpory prioritních směrů vědy a výzkumu jsou většinou využívány následující postupy:

-stále intenzivnější propojení základního a aplikovaného výzkumu,

-snaha nalézt a realizovat možnosti angažování vědeckých pracovníků rozvojových programů a podpora jejich podnikání,

-udržování státního příspěvku na vědu a techniku v rozmezí 25-50% z celkových nákladů na výzkum,

-zpracování dlouhodobých koncepcí vědeckotechnické politiky,

-hledání optimálních forem stimulace výzkumu a vývoje,

-spolupráce na mezinárodní úrovni,

-podpora faktorů stimulujících nabídku inovací nebo poptávku po nich,

-snaha o urychlené přebírání a rozšiřování nových technologii (difúze technologií)

Zahraniční programy určené pro naši republiku jsou většinou využívány i dalšími státy, ve kterých probíhá transformace ekonomiky. Hlavním garantem je zpravidla příslušný komitét 

Evropské unie, který je zastoupen svým reprezentantem spolupracujícím s našimi odborníky.

 

Jedním z programů je známý program EUREKA, v jehož rámci přebírají iniciativu při řešení rozvojových programů firmy a výzkumné ústavy a výsledky musí být využívány ke komerčním účelům. Projekty jsou zaměřeny na biotechnologie, informační technologie, nové materiály, dopravní infrastrukturu, telekomunikace, energetiku robotiku a životní prostředí. Úspěch Eureky a její popularita spočívá podle názoru autorů v její velmi jednoduché a nebyrokratické struktuře - má jen malý sekretariát. I když Eureka nepatří pod přímou "jurisdikci" orgánů EU, hrají v ní členské země EU rozhodující roli a byly konec konců i jejími iniciátory (zejména francouzský prezident F. Mitterand). Příkladem úspěšných výstupů Eureky je družice Ariane nebo letoun Airbus, který nyní slouží i v leteckém parku ČSA.

 

Nezbytnost potřeby koordinace a integrace rozvojových programů se ukázala přirozeně především u vysoce nákladných programů informačních technologií. Dvanáct největších evropských firem (např. Siemens a AEG) využilo všechny své dostupné prostředky, aby přesvědčily vlády i Komisi o nutnosti přijmout zvláštní program rozvoje informačních technologií, který dostal zkratku ESPRIT a byl schválen v roce 1984. Program se stal v mnoha aspektech průkopníkem a vytvořil vzorový model, jak vytvářet partnerství průmyslové politiky mezi Společenstvími, členskými státy a průmyslem. Úspěch ESPRITu podnítil i ostatní odvětví k požadavkům na podobné programy rozvoje na úrovni EU. Tak vznikly Rámcové programy rozvoje (Framework Programmes R+D). Zaměřením druhých Rámcových programů byla oblast biotechnologie, výzkum podmínek pro rozvoj standardizace a normalizace v Evropě, znečištění ovzduší a skleníkový efekt.

 

Významným projektem, v ČR velmi rozvinutým, je program PHARE. Je koncipován se zaměřením na technickou a hospodářskou pomoc zemím střední a východní Evropy s cílem usnadnit vstup do ERU jak z hlediska legislativního, tak z hlediska připravenosti investic. Disponuje poměrně velkým objemem finančních prostředků, které se uplatňují v mnoha oblastech. ČR získala touto cestou již více než 350 mil. ECU, z nichž bylo skutečně čerpáno zatím cca 60%. Rozhodující pravomoc má v tomto programu Řídící výbor sídlící v Bruselu. Fondy jsou používány jednak ve formě národních fondů, jednak ve formě regionálních fondů. Zde se jedná o účast nejméně tří států a tato koncepce je konkrétním projevem integračních snah v rámci Evropy. Do této skupiny patří rozvojové projekty v oblasti bezpečnosti jaderných elektráren, podpory společných podniků apod.

 

Z mezinárodních programů se ještě odvíjí skupina programů, na jejichž financování se podílí i naše republika. Program START je směřován na pomoc začínajících drobných podnikatelů, ROZVOJ na podporu malého a středního podnikání, REGION má oživit podnikání ve vybraných regionech, PATENT usnadnit využití výsledků vědy a techniky v malých a středních podnicích, SLUŽBY rozvoj služeb a řemesel, JAKOST má pomoci zvýšit úroveň jakosti v podnicích, KONZULTANT rozvoj vybraných poradensko-informačních služeb v malých a středních podnicích.

 

Česká republika, jako jedna z raně industrializovaných evropských zemí, má dlouhodobou tradici výzkumu a technického rozvoje, zejména v oblasti strojírenství. Vyvinula velké úsilí na restrukturalizaci svých vědeckých a technických kapacit a výdajů. V současnosti bude muset ČR tento sektor konsolidovat, aby mohl sloužit inovaci průmyslu. Bude nutno řešit problém masového odchodu z univerzitního studia (pouze 15% zapsaných studentů získává akademickou kvalifikaci), stejně jako problém zdokonalování vybavenosti. Zvýšená účast na programech EU by měla pomoci tento sektor zkonsolidovat, aby lépe sloužil inovaci průmyslu a infrastruktury.

 

Shrnutí

Základní otázka dnešní odvětvové a technologické infrastruktury EU tedy zní: Co je třeba společně učinit, aby se evropská infrastruktura uplatnila na světovém trhu a evropský průmysl byl konkurenceschopný? K tomu vedla i definovaná kritéria a související legislativa EU. Při srovnávání odvětvové struktury ČR a EU v dílčích částech vyplynuly základní kladné i záporné konstanty současného stavu v ČR, politicko-právní prostředí pro tuto oblast a formy přípravy pro období před vstupem ČR do EU. Vyčerpávající srovnávání se přirozeně dotklo i obsahu dalších společných politik - vzdělávání a odborná příprava, výzkum a vývoj, ochrana životního prostředí a hospodářská soutěž. Znovu je třeba zdůraznit, že konkurenceschopnost odvětvové a technologické infrastruktury ČR, její růst a pozitivní dopad na zaměstnanost neošetřuje pouze jedna z mnoha politik EU. Odpovědnost za celkovou koordinaci nese Evropská komise. Vedle všech politik "souvisejících" tu jsou i politiky příbuzné, mezi nimiž dominuje podpora malých a středních podniků.

 

V souladu s jejími doporučeními a dalšími schválenými dokument se orgány EU soustavně snaží o zjednodušení a zprůhlednění podmínek podnikání. Zároveň vytvářejí podpůrné programy a rozvojové projekty, týkající se především aplikace nových technologií a přizpůsobení evropské infrastruktury odvětvové i technologické vývojovým změnám. To jsou klíče k úspěchu na moderních, rychle se měnících globálních trzích. A tuto skutečnost je nutno akceptovat i v našich podmínkách.

 

Vědecko-technický rozvoj

Vědecko-technická politika EU má zatím rozpačitou bilanci, alespoň v nezávislých pozorovatelských kruzích i u vlád řady členských zemí. Jisté je, že evropský region, musí podstatně zvýšit svou konkurenceschopnost v globálním světě. Zůstává však otázka, jaké možnosti v tomto směru nabízí integrační mechanismus EU s velmi omezenými finančními zdroji a nízkým stupněm vědecko-technologické koordinace. Bílá kniha o konkurenceschopnosti, zpracovaná v první polovině devadesátých let Komisí zdůrazňuje roli dopravy, energetiky, telekomunikací a informatiky a také rozevření tzv. transevropských sítí jako cesty k dobývání nových trhů. Cílem je vytvořit jednoduchý vnitřní trh informatiky v Evropě. Kritikové integračních dimenzí vědecké-technické politiky upozorňují, že jádro nedostatečné vědeckotechnické výkonnosti spočívá v členských státech samotných a v malé aplikaci tržních principů. Značná je nerovnoměrnost finančních prostředků, které jednotlivé členské státy EU vynakládají na sektor výzkumu a vývoje. Např. na Německo, Francii a Velkou Británii připadalo před rokem 1995 kolem tří čtvrtin všech výdajů, které v tomto období "dvanáctka" věnovala na výzkum a vývoj z veřejných i soukromých prostředků.

 

Dramatická situace zaostávající Evropy za konkurenty z USA, Japonska i nově industrializovaných států si vyžaduje podle názorů řady analytiků novou orientaci celého zaměření vědeckotechnické politiky EU a perspektivní směry by pak měly být podpořeny paralelními iniciativami v jiných sektorech integrační politiky, jako např. v hospodářské soutěži, v průmyslové a sociální politice i v opatřeních na trhu práce. Neustále se do této oblasti promítají i koncepční dlouhotrvající spory o tom, zda lepším řešením je posilovat prvky tržní ekonomiky v posilování vědeckotechnické báze společenství nebo se spolehnout na regulativní zásahy veřejných míst. Evropa by měla orientovat své úsilí tam, kde stále ještě má i v mezinárodním měřítku silné stránky.

 

Formy dle National Science Foundation

Vědeckotechnický rozvoj je procesem uplatňování vědeckého poznání zákonů ovládajících přírodu, procesem dokonalejšího využívání přírodních sil k ovládnutí výroby. 

 

Vědeckotechnický rozvoj (dále jen VTR) má obrovský význam pro podnikatelskou sféru, především pro činnost výrobních organizací. Výsledky VTR představují zdroj podnětů pro inovační proces, uplatňující se např. v koncepčním řešení nových výrobků, ve výrobních technologiích, v organizaci a řízení apod.

 

VTR je zajišťován základním výzkumem, aplikovaným výzkumem, vývojem a transferem technologií. Americká National Science Foundation definuje formy VTR následujícím způsobem:

-základní výzkum - zabývající se aktivitami, jejichž cílem je zjištění a pochopení základních aspektů a kauzálních principů určitých přírodních nebo společenských jevů, aniž by účelem těchto aktivit bylo specifické využití získaných poznatků pro návrh určitých výrobků, technologií nebo metodických návodů k řešení konkrétních technických, ekonomických nebo společenskopolitických problémů,

-aplikovaný výzkum - provádí činnosti, jejichž výsledkem je získání znalostí využitelných k aktivnímu a uvědomělému využití obecných nebo specifických prostředků a nástrojů k naplnění předem definovaných potřeb,

-vývoj - je proces systematického využívání znalostí a poznatků výzkumem pro výrobu materiálů, nástrojů a systémů, případně pro vytváření metodických návodů a postupů uplatňovaných při projektování a výrobě prototypů (inovovaných výrobků) nebo technologických procesů,

-transfer technologií - je využití výsledků, vytvářených jinou organizací, při vývoji nových výrobků nebo technologických procesů (vlastních).

Málokterá výrobní organizace je schopna zajišťovat VTR v celém spektru jeho forem pouze vlastními silami, žádná organizace se ale nemůže dovolit existovat bez vlastního vývoje. A proto si blíže objasněme rozsah jednotlivých forem VTR.

 

Základní výzkum

Jeho jediným cílem je pokrok lidského poznání. Přestavuje experimentální nebo teoretické práce prováděné přednostně k získání nových znalostí o pozorovaných skutečnostech bez konkrétních aplikací nebo následného využití. Vědec, který se zabývá základním výzkumem, se neptá a ani by se neměl ptát, zda jeho práce slouží ještě nějakému dalšímu užitečnému cíli kromě toho, že přispívá k dokonalejšímu poznání světa a ke kvalitnějšímu vzdělání dalších generací společnosti.

 

Produktem této formy jsou vědecké poznatky, nikoliv bezprostřední přínos v ekonomické sféře. Vědecký poznatek se stává vědeckou informací teprve tehdy, je-li adekvátním způsobem zpřístupněn, nejúčinněji toho lze dosáhnout publikováním v mezinárodních časopisech. Zveřejněním se vědecký poznatek stává zbožím na světovém trhu vědeckých informací, o něž může, ale také nemusí být projeven zájem. Výsledky základního výzkumu na univerzitách či jiných výzkumných centrech přebírá průmysl a využívá je v aplikovaném výzkumu a při vývoji nových technologií a výrobků pro trh. Pouze ve výjimečných případech jsou výsledky univerzitního badatelského výzkumu přímo převzaty průmyslovým sektorem. Většinou nové poznání dosažené v základním výzkumu představuje jen příslib užitečnosti, který může vyústit v nový konkurenceschopný výrobek. Tento příslib je zatím obecné povahy. Na jedné straně slibuje široké spektrum možných aplikací, ale na druhé straně vyžaduje řadu aplikovaných výzkumů, než se vytvoří jasnější představa o možném využití.

 

Systém podpory vědecké činnosti a vývoje technologií řeší v ČR zákon České národní rady č. 300/1992 Sb ze dne 4.května 1992 (o státní podpoře vědecké činnosti a vývoje technologií).

 

Aplikovaný výzkum

Představuje také původní zkoumání prováděné k získání nových znalostí. Je ale zaměřen na specifické, praktické cíle nebo účely. Činnosti aplikovaného výzkumu přispívají ke konkrétnímu uplatnění poznatků základního výzkumu při realizaci inovačních procesů ve výrobních organizacích. Aplikovaný výzkum provádějí převážně samostatné nezávislé instituce aplikovaného výzkumu, které pracují podle objednávek různých výrobců.

 

Provádění činností aplikovaného výzkumu není zdaleka levnou záležitostí, a proto vzniká řada výzkumných konsorcií, sdružujících jak výzkumné instituce, tak i výrobní organizace za účelem společného řešení vědeckotechnických problémů, které tíží všechny zúčastněné.

 

Výdaje na výzkum a vývoj jsou velmi vysoké, světové prvenství mají USA kde téměř 87% výdajů je vynaloženo na aplikovaný výzkum a zbytek je směrován na základní výzkum, jehož 2/3 jsou uskutečňovány na vysokých školách a universitách.

 

Vývoj

Představuje systematickou práci, která využívá existující znalosti z výzkumu, případně praktických zkušeností, a která je zaměřena:

-na výrobu nových materiálů, nových výrobků, na zavedení nových procesů, systémů a služeb,

-na podstatné zlepšení předcházejících produktů jež vyráběných nebo zavedených

 

V této formě VTR se vyhází z poznatků předcházejících fází (základního i aplikovaného výzkumu), zároveň se však musí přihlížet k požadavkům interního prostředí výrobní organizace. Proto se každá výrobní organizace musí zabývat vývojem nových výrobků samostatně Význam vývojových činností je pro realizaci inovačních programů nezastupitelný. Musí platiti zásada vlivu požadavků trhu, spolupráce (kontakt) se zákazníky je při vývoje nových výrobků naprosto nezastupitelná. Jen se znalostí potřeb a přání zákazníků a jejich správnou transformací do konkrétního technického řešení lze zajistit konkurenceschopný výrobek.

 

Transfer technologií

Lze jej chápat jako cílevědomý, časově ohraničený proces převádění poznatků (vytvořených jinou organizací), umožňující inovovat výrobky a technologie, případně zavádět výrobky a technologie zcela nové. Zavedením transferu se dosáhne rychlejšího vzrůstu úrovně technologií podniku než vlastním výzkumem a současně se dosáhne i žádoucí rentability podniku. Transfer technologií neznamená pouhé přejímání poznatků licenčních partnerů, naopak jde o to, aby nové poznatky, postupy a metody byly rozšiřovány a prohlubovány.

Transferový proces probíhá nejefektivněji jako proces tržní. Iniciátorem může být strana nabízející (producenti nových technologií, vysoké školy, výzkumné a vývojové instituce) i strana poptávající (uživatelé nových technologií - především malé a střední firmy). Impulsem pro transfer může být buď existence určitého problému, v němž se hledá řešení, nebo naopak existence nového technického řešení pro něž se hledá uplatnění, případně rozšíření.

 

Legislativa EU k vědecko-technickému rozvoji

Činnost v oblasti výzkumu a technického rozvoje na úrovni Společenství, jak je zajištěna Smlouvou a Rámcovým programem, má za cíl zlepšit konkurenční schopnost evropského průmyslu, kvalitu života, stejně tak i podporovat udržitelný rozvoj, ochranu životního prostředí a jiné společné politické postupy. Evropská dohoda a její dodatečný protokol zajišťují spolupráci v těchto oblastech zejména prostřednictvím účasti v Rámcovém programu. Bílá kniha neobsahuje žádná přímá opatření v této oblasti.

Jádrem této politiky EU je zvýšit konkurenční schopnost průmyslu regionů EU především v tzv. technologiích budoucnosti. Propojení VTR a konkurenceschopnosti jednoznačně plyne i z Maastrichtské smlouvy (čl.130f), kde se uvádí, že "společenství má za cíl posilovat vědecké a technologické základy evropského průmyslu a podporovat rozvoj mezinárodní konkurenceschopnosti.". Opírá se to o konsensus všech členských států, pokud jde o vymezené priority. Ve strategii obnovení konkurenční pozice EU ve světovém hospodářství, jak ji formulovala Bílá kniha o růstu konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, zpracovaná Komisí, připadá právě výzkumu a technologii velká úloha a zde je možno vidět jeden z hlavních příspěvků pro urychlení růstu i zlepšení konkurenční pozice Evropy.

 

Pod tlakem narůstající japonské i americké konkurence a po vstřebávání ropného šoku v roce 1977 připravila Komise dokument, který se přimlouval za společnou politiku v sektoru vědy a techniky. Realizace proběhla až od roku 1984, kdy byl schválen první tzv. Rámcový program vědecko-výzkumného rozvoje na léta 1984-1987. Tlak praxe byl často větší než zájem některých vlád, které spíše spoléhaly, že k řešení technologické výzvy je efektivnější vynakládat finanční prostředky v rámci národních programů, či mezinárodní spolupráce (např. Eureka). Tato skepse převládá dodnes a svědčí o tom i poměrně malý podíl sektoru věda a technologie ve výdajích rozpočtu EU. Návazně na první projekt byl schválen na léta 1987-1991 druhý rámcový program, na léta 1990-1994 třetí a na léta 1994-1998 čtvrtý rámcový program, kde překrývání je záměrné, aby se zajistila lepší kontinuita výzkumných projektů.

 

Výzkumná a technologická politika EU probíhá v rámci několika základních systémů. Nejčastěji je to realizace programů, jejichž zadání formuluje EU včetně částečného financování a zbytek připadá na aktivitu podniků, výzkumných center a univerzit. Další formou je podpora spolupráce se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi v oblsti komunitárního výzkumu, technologického rozvoje a demonstrace ukázek. Pozornost se také věnuje šíření a zhodnocování výsledků komunitárního výzkumu a vzdělávání.

Vědecká a technologická politika EU má zatím dosti rozpačitou bilanci, především v nezávislých pozorovatelských kruzích i u vlád členských států. Otázkou zde je, jaké možnosti v tomto směru nabízí integrační mechanismus EU s velmi omezenými finančními zdroji a nízkým stupněm vědeckotechnické koordinace, jak již bylo konstatováno.

 

Inovace

Podle latinského slovesa "innovare" - obnovovat, můžeme odvodit z významu slova, že jde o novinku, novost či obnovu v lidské činnosti i myšlení, především pak ve výrobě. Pojem "teorie inovací" se poprvé v ekonomické literatuře objevil začátkem druhého desetiletí tohoto století. Technický rozvoj a inovace se styl ústřední kategorií celého teoretického systému vypracovaného J. A. Schumpeterem, ktetý pod pojem inovace zahrnuje:

-výrobu nového výrobku nebo výrobu existujícího výrobku v nové kvalitě

-zavedení nového výrobního procesu do výroby (přičemž se tento výrobní proces nemusí vždy opírat o nové objevy)

-použití nového, dosud neznámého zdroje surovin nebo polotovarů

-vytvoření nové organizace výroby

-získání nového trhu (tzn. trhu, kde dané průmyslové odvětví nebylo reprezentováno).

 

Inovace tedy představuje proces provádění neustálých změn (v technickém řešení výrobků, v technologiích jejich výroby, v použitých materiálech apod.), který přináší výrobci určité konkurenční výhody a dovolí mu zlepšit svou konkurenční pozici na trhu. Inovace mají za úkol zvýšit konkurenceschopnost výrobků. Ta je vymezena vzájemným vztahem tří rozhodujících faktorů, tvořících tzv. "magickou pyramidu" - jakost, dodací lhůta, cena.

 

Podstatou inovace je reakce výrobce na měnící se požadavky zákazníků. Prvotním požadavkem zákazníka je, aby jím zakoupený výrobek byl jakostní. Mírou jakosti výrobku je spokojenost zákazníka. Jakostní výrobek dostatečně uspokojuje potřeby, požadavky a přání zákazníka, přitom je zákazník ve většině případů ochoten za vyšší kvalitu výrobku zaplatit i vyšší cenu. Zájem zákazníka není ovšem trvalý, nákupem výrobku chce zabezpečit své aktuální potřeby v daném čase a není ochoten, čekat na jejich uspokojení příliš dlouho. Dalším požadavkem zákazníka, který musí výrobce zajistit je tedy požadovaná dodací lhůta. Při uspokojivých termínech dodávky a vysoké jakost je výrobek konkurenceschopný pouze tehdy, je-li jeho cena přijatelná pro zákazníka, tzn. odpovídá-li jeho finančním možnostem. Pokud je v důsledku vysokých výrobních nákladů cena stanovena příliš vysoko, může zájem potenciálních zákazníků o pořízení inovovaného výrobku klesat.

 

Inovace se pro výrobní firmu vyznačují následujícími charakteristikami:

-prioritním významem pro rozvoj výrobní organizace a pro dosažení úspěchu na trzích,

-vysokým stupněm rizika neúspěšnosti nového výrobku po vstupu na trh, což vede ke ztrátě konkurenční pozice na trhu.

Inovace lze chápat jako novinky a podstatná zlepšení výrobků, technologií a technologických postupů včetně informační technologie, zlepšení v řízení a ve správě.

Výrobkové inovace jsou zaměřeny na nové, vyšší potřeby uživatele, nové trhy nebo se odlišují podstatně z technologického pohledu od dosud vyráběných výrobků. Materiálové inovace sledují zlepšení kvality výrobku, dosažení jeho atraktivnějšího vzhledu, jeho snazší udržovatelnosti apod., vždy však při zajištění ekologické nezávadnosti. Zvýšení jakosti výrobku a tím i zvýšení konkurenceschopnosti lze dosáhnout buď dílčí, průběžnou (částečnou) inovací nebo významnou (podstatnou) inovací.

 

Obecně inovace nastává, když nový nebo změněný výrobek je zaveden na trh nebo když nový nebo změněný proces je užíván v komerční výrobě. Inovační proces je kombinace činností jako je projekce, výzkum, průzkum trhu, příprava výroby apod., které jsou nezbytné pro vývoj inovovaného výrobku.

 

Inovační úsilí každého výrobního podniku má za cíl posílit konkurenční postavení výrobce na trhu, a proto musí být zaměřeno na zvyšování jakosti (užitečnosti) výrobků pro zákazníka. Základní požadavek každého zákazníka je v uspokojování jeho potřeby v celém období životního cyklu.

 

Technologické inovace zahrnují novinky a podstatné změny výrobních technologií a technologických postupů. Technologie výroby musí vždy odpovídat požadavkům na zabezpečení vysoké kvality výrobků a jestliže výrobce není schopen provádět výrazné změny (inovace) ve vlastní technologii, ohrožuje tím ve značné míře svou konkurenční pozici na trhu. Technologie musí pružně reagovat na měnící se požadavky, přání a potřeby zákazníků, tzn. na zvyšování úrovně jakosti výrobků a musí se orientovat na dosahování vysoké hospodárnosti výroby. Technologické inovace směřují především ke snižování výrobních nákladů a tím i ceny výrobků. Míra hospodářského růstu závisí na počtu nově objevených technologií.

 

V podmínkách široké nabídky uspějí výrobky odpovídající technické úrovně a kvality, vykazující spolehlivost a nabízení za cenu, kterou je kupující ochoten zaplatit. Nové technologie umožňují uspokojit poptávku po vysoké kvalitě a spolehlivosti a současně snižovat výrobní náklady. Výrobci, kteří však nereagují na možnosti vyplývající z nasazení nových technologií, ztrácejí na světovém trhu pozice.

 

Příčiny, které v České republice brání tomu, aby se nové technologie rychleji prosazovaly ve výrobních zařízeních a výrobních postupech jsou následující:

-na nové technologie se nedostává kapitálu, chybějící finanční prostředky, chybí levné úvěry,

-stále převažují názory, že technologie jako kategorie nehmotných statků nemohou být vlastně zbožím a že vynálezy nemohou být v soukromém vlastnictví apod. A zatímco ve státech EU a ostatních vyspělých zemích každoročně již po desetiletí stoupají objemy licenčních a jim podobných obchodů, jejichž předmětem však nejsou pouze práva k patentům, ale skutečná technologická řešení a know-how, u nás si stále ještě netroufáme uzavřít tuzemskou licenci proto, že to bylo po dlouhou dobu zakázané. Některé zábrany se dostaly i do nových finančních předpisů.

-Citelně u nás chybí mechanismus technologického (inovačního) trhu, živený nejrůznějšími formami transferu technologií. Tento mechanismus vytvářejí producenti nových technologií na jedné straně (vysoké školy, výzkumné a vývojové instituce) a uživatelé nových technologií na straně druhé (zejména střední a malé firmy, jež si nemohou dovolit vlastní výzkum a vývoj). Jedna strana vysílá své signály ve formě nabídek, druhá pak ve formě poptávek a rešerší. Složitost světa techniky vyvolala nutnost zapojení celých sítí technologicko-inovačních poradců a zprostředkovatelských inovačních agentur. Služby pro transfer technologií mají v zemích EU převážně charakter veřejnoprávních služeb poskytovaných hospodářskými komorami a jinými institucemi.

 

Inovace v řízení a správě zahrnují novinky a podstatné změny informační technologie. Inovační procesy nelze chápat jenom v jejich tradičním spojování s bezprostřední výrobní sférou, jejich rozhodujícím aspektem se stává inovace řídících systémů jako takových, a to jak ve výrobě (zaváděním pružné automatizace), tak i v řídící sféře s tendencemi ke komplexní integraci řídícího procesu.

 

Informační systémy a informační technologie zvyšují efektivnost výkonu každé činnosti výrobní organizace i organizace poskytující služby. Každá z těchto činností produkuje a využívá informace, na jejichž zpracování a transformaci je založen výkon všech manažerských aktivit. Vliv a význam informačních technologií pro rutinní a rozhodovací činnosti managementu na všech úrovních řízení je v současné době nezastupitelný. Bez efektivně fungujících informačních systémů nemůže žádná firma uvažovat o získání dlouhodobých konkurenčních výhod.

 

Informační a řídící systémy zaznamenaly v posledních letech v EU prudký rozvoj. Jejich využívání ve všech odvětvích hospodářství - ve sféře výroby, oběhu zboží a službách vychází z automatického sběru dat. Tedy na místo vstupu dat do informačních systémů jsou využívány různé systémy automatické identifikace. V řídících a informačních systémech ekonomických subjektů je nezbytné významné hmotné a nehmotné prvky jednoznačně a nezaměnitelně identifikovat. Jedná se nejen o materiály, výrobky, zboží a logistické jednotky, v nichž jsou tyto hmotné prvky dopravovány, skladovány a distribuovány, ale i o výsledky činnosti nehmotné povahy např. služby. Identifikace těchto prvků je účelná v rámci lokálních podnikových informačních a řídících systémů, hraje však významnou roli i v mezipodnikové i mezinárodní komunikaci mezi výrobci a spotřebiteli, případně poskytovateli logistických služeb. V průmyslových organizacích řízených počítačovou technikou je materiálový tok a tok informací neoddělitelně vzájemně propojen. Systémy automatické identifikace garantují spolehlivou výměnu informací mezi materiálovým tokem a zpracovanými informacemi.

 

Moderní technologie a trendy

Vývojové trendy a vize v rozvoji firmy pro 21.století jsou zakotveny v množství různých představ a projektů, avšak společná vize všech těchto aktivit je poměrně jednoduchá: "Musíme být lepší než konkurence".

 

Mezi prostředky, které vedou k úspěchu, neexistuje alternativa. Nestačí jen zvládnout vysokou jakost, vyrábět při nízkých nákladech, ale souběžně jsou nezbytné i krátké časy vývoje, výroby i dodávek a to vše musí platit současně. Většina firem, které v posledních letech investovaly do nejmodernějších technických zařízení, si už uvědomila, že nestačí jen inovovat techniku a technologii, ale paralelně musí probíhat přeměny v organizaci a využívání lidského intelektu.

Vývojové systémy pro třetí tisíciletí z Japonska jsou vázány na koordinaci dvou rozsáhlých mezinárodních projektů, směřujících k podnikům budoucnosti:

-bionický výrobní systém (BMS - Bionic Manufacturing Systém)

-inteligentní výrobní systém - (IMS - Intelligent Manufacturing Systém).

Bionický podnik si bere za vzor živé organismy a především tři jejich vlastnosti: spontánnost, dynamiku a pohyb, harmonii.

Důležitou otázkou je kolik a jakých informací je třeba udržovat ve výrobním systému. Tyto informace se "dědí", tzn. v zakódované formě se přenášejí. Využívají se zde podobné procesy, jaké probíhají při přenosu informací na bázi dezoxiribonukleové kyseliny (DNK). Jednotlivé prvky podniku by měly být propojeny do informační sítě. Dialog probíhá na základě požadavku jednoho prvku, na který jiný prvek spontánně reaguje.

 

V projektu IMS jde o využití všech dosavadních poznatků a zkušeností, jejich systemizaci a standardizaci s cílem vybudovat "inteligentní" výrobní systém pro 21.století. Víceprezident technické komise IMS prof. Zeichen definuje IMS jako "systém s autonomní schopností přizpůsobovat se nepředvídatelným změnám, tj. kromě jiného i měnícím se požadavkům trhu, měnící se technologii, společenským potřebám apod. Tato reakceschopnost IMS musí splňovat definovaná kritéria v určitých časových a nákladových intervalech.

Celý projekt je rozvržen do deseti let a v současnosti probíhají dvouleté koncepční projekty v následujících oblastech: integrace podniku, globální výroba, systémové prvky, čistá výroba, lidské a organizační aspekty.

 

Vývojové trendy v USA definuje Dr. Steven Wheelwright jako podnik světové třídy pro 21.století, který vyžaduje:

-vyvíjení špičkových výrobků a služeb rychleji než dnes,

-zavádění nových výrobních technologií a postupů rychleji než dnes,

-vybírání a trénování schopných pracovníků a manažérů více než dnes

Peter Drucker vyzdvihuje čtyři důležité prvky podniku budoucnosti: statistická ragulace jakosti (SQC), nové systémy určování výrobních nákladů, "flotilová" - modulární dynamická organizace, systémový přístup.

 

P. Drucker zdůrazňuje, že tyto komponenty působí synergicky a jsou mezi sebou propojeny. Hlavní problémy, které se moderní podniky musí naučit řešit, jsou konflikty mezi časem a penězi, standardizací a pružností, stroji a lidmi, funkcemi a systémy.

 

Shrnutí:

Mohutný rozvoj lidského poznání se v posledních desetiletích transformoval do vzniku řady nových poznatků, nových jak z hlediska technického, tak i technologického a organizačního. Díky tomuto rozvoji a zároveň také díky snaze využít většinou nákladně dosažených poznatků ve všech oblastech jejich možného uplatnění dochází k průniku technik a technologií napříč mezi jednotlivými oblastmi, dosud většinou striktně oddělenými. Technika a technologie ztrácejí své dosud do jisté míry dominantní postavení ve zvyšování konkurenceschopnosti podniku a výrazně se začínají uplatňovat i takové faktory, jako je motivace pracovníků a jejich zkušenost, schopnost adaptability, zodpovědnost. Tak jak se zvyšuje flexibilita technologických postupů a roste počet možných produkčních variant v rámci jednoho technického řešení, dochází k diverzifikaci výrobků na úkor masové produkce, projevuje se růst jejich celkové úrovně a v důsledku toho i růst uspokojování zákazníků.

 

Toho si je vědoma i EU a jádrem pojetí výzkumné a technologické politiky EU je právě zvýšit konkurenční schopnost průmyslu regionu EU ve světovém hospodářství. Pozornost se dále věnuje šíření a zhodnocování výsledků komunitárního výzkumu a vzdělávání.

 

Václav Ludín