KDO JSOU RYTÍŘI SNĚHU?

V prvním dílu našeho seriálu jsme nastínili, že otázku, kdy člověk začal používat psy k tažení saní, téměř není možné zodpovědět.

 

Přímé důkazy totiž chybí. Ruský akademik E. I. Šerevskij se o to však přece jen pokusil: 

,,Na dalekém severu byl pes po mnohá staletí jediným domácím zvířetem a byl používán k lovu a dopravě.

 

Domácí sob se objevuje značně později. Konstrukce severovýchodního typu saní tažených psy ve srovnání s konstrukcí saní tažených soby a rozšíření tažných psů na dalekém severu v porovnání s chovem sobů jsou nespornými důkazy toho, že psů bylo v tamních krajích používáno již v pravěku. Severovýchodní typ saní tažených psy s pružným spojením (vázáním) bez jediné železné součástky vznikl ještě v době neolitické materiální kultury dalekého severu, jak soudí většina badatelů. Pravěkým střediskem chovu tažných psů bylo pobřeží severovýchodní Asie (nyní kamčatská a čukotská oblast a Jakutsko) a severozápadní Amerika. 

Z těchto oblastí se současně chov tažných psů postupně šířil po celé oblasti."

 

Tyto v podstatě pravděpodobné Šerevského hypotézy ruský autor snižuje tímto poněkud tímto poněkud nepochopitelným tvrzením. ,,Současné národnosti Kamčatky, Čukotky a Jakutska značně zdokonalily techniku chovu tažných psů ve srovnání s chovem tažných psů národů Severní Ameriky, který ustrnul na původním primitivnéjším stupni."

 

Toto tvrzení vyznívá - při vědomí souvislostí - značně komicky a připomíná ,,úderný" závěr referátu na ,,nějakém sjezdu" nějaké hodně rudé strany.

 

Při pohledu na mapu arktických a subarktických oblastí je však i laikům zřejmé, že tažní psi hráli rozhodující úlohu při kočovaní severských národů rozlehlými pustinami tajgy a tundry. Pouze v kratičkém arktickém létě mohli původní obyvatelé využívat vodních říčních cest. 

Po většinu mrazivého roku s vysokou sněhovou pokrývkou byli však jednoznačně odkázáni na ,,dopravu na psí pohon".

 

Původní obyvatelé severních končin byli nejen neuvěřitelně odolní, byli především vybaveni zkušenostmi. Vše potřebné znali do nejmenších podrobností a dokázali improvizovat. I oni však mohli udělat chybu a nedokázali vzdorovat nešťastné shodě okolností, jak výstižně dokazuje pasáž z knihy zkušeného polárníka Petera Freuchena Pod polárním sluncem: ,,Pamatujeme se na velmi kruté neštěstí z Baffinova ostrova, které se stalo před několika lety v soutěsce mezi Furou a Heclou během páté Thulské expedice. V té době bylo všude kolem Hudsonova zálivu dřevo velmi vzácné. Ti domorodci kteří měli tenkrát dřevo na saně nebo stanové tyče, byli považováni za boháče.

 

Cestovat přes severní část Baffinova ostrova do Pondovy zátoky za obchodem nebo nákupem dřeva na skluznice a příčky saní nebylo možné. Proto použili Eskymáci způsobu předků, kteří vyráběli saně z toho, co země nabízela. Nejprve namočili kůže z karibu do vody na okraji ledu. Pak je stočili a umístili na několik ledových balvanů tak, aby kůže zmrzly přesně ve tvaru saňových skluznic. Na příčky použili tenké pruhy masa, které dali zmrznout na holý led, a mezi ně umístili tělo velkého lososa, kterého jakž takž ohoblovali sekerou.

 

Tak vytvořili použitelné saně a jednoho dne odjeli, právě po návratu slunce, což je vhodná doba k zahájení cesty. Cesta probíhala dobře. Překročili ledovce a sešli do údolí, které je přivedlo do otevřené krajiny. Široké skluznice saní byli natřeny močí, z níž se vytváří velmi pevný led, který dobře klouže po sněhu. Dokonce všichni cestovatelé mohli sedět na saních, dokud nedojeli k vysokým kopcům. Avšak jednou v noci, když všichni spali, je přepadl Fén. Uvnitř iglú vítr z venku neslyšeli, protože stěny jsou silné a sněhové bloky tlumí zvuk. Až po probuzení zjistili, že teplota stoupla nad bod mrazu a že troje z jejich saní roztály a rozpadly se.

 

Jako obvykle nebyli psi přes noc připoutáni, a tak si udělali hostinu, kterou jim připravilo tání. Sežrali nejen příčky, ale i saňové skluznice. A také všechny zásoby na cestu byli ztraceny. Kdo zná dravou chuť eskymáckých psů, dovede si představit jak rychle zmizí všechno, co je v dohledu - a co není k žrádlu pro saňového psa? Cestovatelé viděli, že jsou úplně ožebračeni a opuštěni, a nemohli dělat nic jiného než si lehnout a očekávat další události. Pokračovat v cestě pěšky nepřicházelo v úvahu, poněvadž sněhu, který začal padat po tání, bylo po mnoho dnů více než po pás.

 

Kromě toho byli v krajině, která byla stranou všeho provozu, a tak brzy přišel hlad. Nejdříve snědli psi a své kožené šaty. Pak umíral hlady jeden po druhém a ti, kteří zůstali, začali jíst mrtvé aby si zachránily život. Pozdě na jaře jel náš přítel Patloq se svou ženou do Pondovy zátoky. Patlog byl bohatý Eskymák, který vlastnil dřevěné saně a jeho psi byli dobře živeni.

 

On a jeho žena cestovali s nákladem liščích kůží ze zimního lovu. Cesta byla docela dobrá. Jednoho dne Patlogovi psi zachytili nějakou stopu.

 

A psy, kteří chytí stopu, nemůže nikdo zadržet. Patloq i jeho žena se rozhlíželi, ale neviděli ani saně, ani iglú, ani psy, ani nic jiného. Konečně přece něco zpozorovali. Zastavili psy, právě když dojeli k polorozbořenému sněhovému domku.

 

Nevedly k němu žádné stopy, a tak si nejdříve mysleli, že je to starý rozpadlý domek, který opustili lovci.

 

Ale poněvadž v Arktidě nemá nic zůstat neprozkoumaného, Patloq se vplazíl do iglú vchodem, který již nebyl dlouho používaný, poněvadž kolem nebyly znatelné žádné stopy. Uvnitř spatřil dva naprosto nerozpoznatelné tvory. Nejdřív si myslel, že narazil na nějaké nadpřirozené tvory, a chtěl prchnout. Ale pak mu jeho žena dodala odvahy k tomu, aby tajemství prozkoumal blíže.

 

Zjistil, že jsou to dvě ženy. Jediné přežily ze skupiny více než patnácti lidí, kteří v únoru odjeli z Iglooliku právě po návratu slunce. Ženy nebyly schopny chodit ani nemohly mluvit. Patloq brzy zjistil, že ženy hladoví už déle, než si mohou pamatovat. Patloq jim nejdřív uvařil nějakou polévku, ale ony téměř nemohly jíst. Na otázku, kde jsou ostatní členové skupiny, ženy rukama ukazovaly dozadu za iglú. 

 

Martin Menčík, Parlamentni.info