Petr Jedlička: O co jde Rusku v Ukrajině

Ruské oficiální vysvětlení lze snadno dohledat v projevech Sergeje Lavrova (ministr zahraničních věcí Ruské federace) či Vladimira Putina. Existuje však ještě nepočetné množství vyargumentovaných výkladů, které nahlížejí ruskou expanzní politiku v Ukrajině zcela jinak.

Pokud čtenář se bude řídit jen tím, co stojí v prohlášeních ruských představitelů, byla by odpověď na otázku O co jde Rusku v Ukrajině prostá. Jak napsal ministr zahraničí Ruské federace v článku pro Guardian 7. dubna: „Rusko dělá vše pro to, aby napomohlo co nejrychlejší stabilizaci Ukrajiny“ a „deeskalaci situace“. Postup Moskvy přitom zohledňuje fakt, že – slovy prezidenta Ruské federace – únorový „převrat provedli nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité“, že „v Ukrajině není žádný legitimní výkonný orgán, který by měl situaci v zemi pod kontrolou“ a že je především nezbytné „ukončit hysterii, odmítnout studenoválečnou rétoriku a přijmout zjevnou skutečnost“.

„Rusko si uvědomuje svoji odpovědnost za životy svých spoluobčanů v Ukrajině a vyhrazuje si právo vzít tyto lidi pod svou ochranu,“ uvádí v jiném prohlášení zase Sergej Lavrov, avšak v již citovaném dopise dodává: „Nikomu nic nevnucujeme. Pouze vidíme, že když nebude (...) provedena opravdová ústavní reforma, která zajistí legitimní práva všech ukrajinských regionů (...) dány pevné zákonné záruky ukrajinské nestrannosti, zajištěna role Ukrajiny v nedělitelné bezpečnostní architektuře Evropy a podniknuty urychlené kroky k zastavené činnosti ilegálních ozbrojených uskupení Pravého sektoru a dalších krajně nacionalistických organizací (...), bude se Ukrajina propadat stále hlouběji do krize s nepředpověditelnými důsledky“.

Stručně řečeno: Ruské federaci jde v Ukrajině především o uklidnění situace, o návrat k normalitě a k vládě práva, o ochranu i těch obyvatel, kteří neuznávají nový režim, a o respekt k jejich politickým právům i názorům, zaručený nejlépe federalizací země. Ruská federace nechce Ukrajinu rozdělit; chce ji jen pomoci se stabilizaci, ubránit před občanskou válkou. A pak jsou tu – trochu na okraji – přiznané vlastní bezpečnostní zájmy – ona „záruka ukrajinské nestrannosti“, tedy garance, aby NATO nepostoupilo opět blíže.

Jak si při tom všem vysvětlit kumulaci vojska u hranic, anexi Krymu a záběry ruských důstojníků na území východní Ukrajiny? Z ruského oficiálního podání vojenským cvičením, souborem historických, etnicko-kulturních, lidskoprávních, mezinárodněprávních, bezpečnostních, morálních i prostě lidských důvodů a podvrhy, resp. falešnými obviněními od nepřátel.

V ruských prohlášeních se dále často objevuje požadavek, aby se přestal do dění v Ukrajině vměšovat Západ (přičemž součástí oficiální pozice je kromě poukazů na přítomnost západních politiků na Majdanu či – aktuálně – šéfa CIA v Kyjevě i teze, že Západ v Ukrajině působí soustavně už od tzv. oranžové revoluce, jež byla v podstatě jeho dílem). A když už se prý Západ vměšuje, má přimět svého „nového klienta“ k naplnění dohody o předání moci uzavřené ještě s Viktorem Janukovyčem, nebo alespoň ukrajinskou vládu odradit od použití síly proti jejím kritikům.

V podstatě veškeré ruské argumenty zazněly v obsáhlé řeči Vladimira Putina pronesené po tzv. krymském referendu ve Státní dumě. Ta by neměla žádnému zájemci o stanovisko Ruska uniknout.

I méně důsledným pozorovatelům je ovšem po čtyřech měsících ukrajinské krize snad už jasné, že popsaný, to jest oficiální výklad ruské politiky není jediný možný – že jej sice i v zahraničí sdílejí nejrůznějšími přátelé Ruské federace a hledači viny vždy-pouze-v-Západu, ale že vyzdvihuje právě jen takové aspekty situace, jaké tvůrci ruské politiky vyzvednout chtějí. I v českých médiích se přitom lze v teď setkat s různorodými ucelenými výklady, které zdůrazňují zase jiné aspekty a skutečnosti – takové, na něž zastánci prvního pohledu zapomínají.

Expanze a posilování
Jeden z výkladu jiných než ruský oficiální stojí v přímém protikladu k popsanému: Současná Ruská federace podle něj sleduje – a to nejméně od války s Gruzií v roce 2008 – systematicky plán, jehož cílem je naplnění chorobného snu Vladimira Putina: obnova, resp. vytvoření nového Sovětského Svazu.

Tento pohled se v aktuálních debatách vyskytuje jednak v lidové podobně – která vychází z poukazů na ruské imperiální myšlení, z historických paralel či z údajného carského komplexu Vladimira Putina – a jednak ve verzi šířené politiky. Jestřábové jako John McCain či Jaromír Štětina nemluví přímo o posedlosti Rusů zotročovat ostatní národy; ruské kroky však nahlížejí skrze starý Putinův výrok o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě 20. století a veškeré sporné skutečnosti interpretují z hlediska příslušného záměru – snahou režimu v Moskvě ovládat, expandovat, budovat novou říši.

Druhý alternativní výklad se právě předchozímu podobá, ovšem jen na první pohled. I on tvrdí, že ruská politika je systematická a expanzivní, nestaví ale na historizujících, civilizačních nebo psychologických argumentech. Základem jsou mu strategické koncepce ruského ministerstva obrany, čísla dokazují nárůst výdajů na zbrojení, posuny v rétorice ministerstva zahraničí a také skutečnosti, jejichž vysvětlení se ruští představitelé soustavně vyhýbají. V případě Ukrajiny jde například o už naznačenou otázku přesunu až 40 tisíc vojáků k západní hranici, činnost tzv. zelených mužíčků na ukrajinském poloostrově Krym, přítomnost organizovaných, stejně vystrojených a vyzbrojených skupin ve východní části Ukrajiny, anebo kontrast mezi ruským voláním po deeskalaci situace a současným odmítáním s vládou v Kyjevě jednat či vyzvat k jednání (nebo alespoň k ne-násilí) proruské skupiny na území Ukrajiny.

Argumenty zastánců tohoto pohledu dlouhodobě popularizuje Karel Dolejší na Britských listech, jenž také rozvíjí příslušný výklad ve vlastních článcích. V rozporu s prvním pohledem pak ještě druhý zcela nevyviňuje z odpovědnosti za současnou situaci Západ a nehoruje tak nadšeně pro protiruské sankce, které první pohled žádá co nejtvrdší. Volá namísto toho po změně přístupu Evropské unie k vlastní bezpečnosti – k aktivní společné politice a budování vlastní obrané struktury mimo NATO.

Realistické zájmy
Další výklady souhlasně odmítají, že by za ruskou politikou ve vztahu k Ukrajině stál plán systematické expanze. Zastánci těchto názorů připomínají, že Ruská federace má vlastních problémů dost, že v jeho zájmu je především možnost dodávat suroviny do Evropy a kupovat technologie, stabilita regionu a udržování vzájemné otevřenosti investicím.

Zmiňované pohledy v předchozím odstavci jako alternativní vůči ruskému oficiálnímu přitom vnímají ruskou politiku v Ukrajině jako obyčejnou snahu vytěžit z vzniklé situace, co se dá. Další výklad ji naopak hodnotí jako reakci na pád spřízněného režimu a na potenciální ztrátu neutrálního státu v blízkém příhraničí – tedy v podstatě jako obranu.

Z hlediska obou zmíněných výkladů je ruská politika pochopitelná a realistická. Zastánci třetího zdůrazňují snahu působit na nový režim v Kyjevě zdražením plynu a demonstrací síly u hranic, na Krymu nebo v diplomacii. Zároveň ale akcentují, že tato demonstrace je doprovázena zdrženlivostí ohledně přímého užití oné síly, čilým jednáním s ukrajinskými oligarchy či snahou udržet zdání legitimního jednání.

Zastánci obranného pohledu Ruska zase poukazují na starou ruskou bezpečnostní koncepci založenou na udržování pásu neutrálních států okolo vlastní hranice. A do kontrastu s ní staví fakt, že režim v Kyjevi se netají odhodláním změnit zahraničněpolitickou orientaci země, že představitelé západních mocností nedodržují starý slib ohledně zastavení rozšiřování NATO a že agresivní národovecká až fašistická opozice, jež by se mohla ukrajinským příkladem inspirovat, existuje i v Ruské federaci nebo v Bělorusi.

Dle obou výkladů tak Ruská federace v Ukrajině hájí výlučně svoje zájmy a jen otázkou, zda zištné, nebo strategické a snad i existenční.

Kroky ad hoc, pochopení a propaganda
Další výklad proti ruskému oficiálnímu vymezuje a nabízí alternativní pohled – ruská politika se totiž dle něho vzhledem k popřevratovému vývoji v Ukrajině žádnou jednoznačnou koncepcí neřídí. Někteří z autorů zastávajících tuto interpretaci argumentují, že vývoj v Ukrajině je příliš chaotický, že se poměry na východě rychle mění a že v různých ukrajinských oblastech drží moc jeden den jedna, druhý zas druhá skupina. Moskva přitom dle těchto autorů reaguje v podobných situacích různě, z čehož je vyvozováno, že jedná ad hoc.

Ostatní autoři se zase domnívají, že ruských politik v Ukrajině je ve skutečnosti několik – že svoji politiku vedou oligarchové, svoji jestřábové, svoji generálové a svoji tzv. kozáci. A že Putinova/Medveděvova vláda v Moskvě pouze udržuje zdání jednoty.

Tento nejpravděpodobnější typ výkladu obsahuje i množství dalších variet různého stupně kurióznosti – jedna dokonce tvrdí, že Vladimir Putin se prostě zbláznil. Mnoho analytiků se ale k němu nehlásí. I když se však zohlední jen první pět výkladu a porovnají se jejich faktické podklady, dojem prostosti z titulní otázky se rázem vytratí.

Blíže ke skutečně pravdivé odpovědi na otázku O co jde Ruské federaci v Ukrajině jsou nyní znalci detailů ruských strategických koncepcí, lidé s přehledem o mocenské pavučině v Moskvě či s přístupem do nejvyšších politických kruhů, anebo ti, kdo soustavně sledují a analyzují záplavu videonahrávek s různě maskovanými polovojáky a dokážou odlišit podvrh od originálu. My ostatní, to jest pozorovatelé, můžeme vážit argumenty svědčící pro jeden či druhý výklad, sledovat, kam až budou jednotliví aktéři ochotni zajít, anebo vyčkat, jak se na budoucnosti Ukrajiny projeví nejenom ruská politika, ale i třeba dnes upozaděný, avšak už započatý národohospodářský obrat, jehož základem se mají stát doporučení Mezinárodního měnového fondu.

Popsané rámce výkladů snad pomohou. Třeba i začít rozlišovat mezi realistickým pohledem, pochopením pro ruské zájmy a prostým papouškováním propagandy.

Zdroj: Literární noviny, ČTK