Radovan Bránik: Neznáma Ukrajina

Natálie Kazaková je tlumočnicí se specializací na český jazyk. Pracuje v diplomatických službách a je Ukrajinkou, přestože kdysi národnost nepovažovala za důležitou. Tvrdí, že Putin plánoval invazi na Krym více než deset let a řeči o vlivu CIA označuje za produkt ruské propagandy. Osvětluje metodiku infiltrace ruských tajných služeb do ukrajinské společnosti a její cíle. Rozhodně netrpí iluzemi a je přesvědčena, že to nejhorší teprve přijde. Natálie mi pomáhala s tlumočením během aktivit v Ukrajině. Rozhovor se uskutečnil ještě před rozpoutáním bojů s ruskými teroristy separatisty ve východní Ukrajině.

Natálie, na Slovensku je zvláštní situace. Máme problém dopátrat se zcela obyčejné pravdy o Ukrajině. Proč je to tak?

Ruská ovlivňující agentura si dělá dobře svou práci (smích).

Ze Slovenské republiky ještě nebyl vykázán jediný diplomat, z Česka a Polské republiky jich bylo hned několik. I to je poměrně silný signál.

Vyšší podpora Slováků pro Ruskou federaci je dána historicky. Dokud nezačal před několika lety ruský tlak na Ukrajinu neúměrně stoupat, ani já sama nepovažovala jsem za důležité, kdo je Rus a kdo Ukrajinec. Začala jsem se věnovat historii vlastního národa až v posledních letech. Jak má o nás vědět něco průměrný Slovák? Rusové nám ukradli dějiny. Ukradli minulost a přizpůsobili ji politickým zájmům. Kyjevu se říká "matka ruských měst", to ale neznamená, že jde o ruské teritorium. V prostoru Evropy existovalo několik slovanských kmenů, které již staletí žily vlastním životem a kultury jednotlivých kmenů se výrazně lišily. Rusové byli jedním z těchto kmenů, ne jediným. U nás se už v desátém století stavěly kostely a kníže Vladimír přijal křesťanství - na Krymu, kde ho křtili Řekové. Dokázal postupně spojit několik pohanských kmeny a tam někde vznikal zárodek národa, který o mnoho století později nabyl vlastní, ukrajinskou, identitu.

Krym je dnes neuralgickým bodem celého sporu. Rusové argumentují historickými nároky.

Jistě. No vynechávají tu část historie, která se jim nehodí. Touto logikou by si Krym mohli nárokovat Řekové, Turci nebo Tataři a nebyli by zdaleka jediní. V době Stalina byl Krym prakticky pouští. Centrální zavodňovací systém byl vybudován později. Krym je například životně závislý od zdrojů vody z ukrajinského území. V době lokálních vojenských konfliktů před několika staletími se ve sporu s Polskem Bohdan Chmelnycký rozhodl obrátit se o pomoc na tehdejší Moskevské carství a území dnešní Ukrajiny se stalo jeho součástí. To však ještě nebylo Rusko, nebylo to ještě impérium, o jehož obnovení usiluje Putin. Tady někde se ale začal rodit dnešní problém. Car Petr Veliký nařídil přestěhování archivů, zničení letopisů, kronik a písemností v ukrajinském jazyce. Nastala silná centralizace a argumentem bylo ohrožení zvenčí. To ohrožení bylo skutečné, cílem centralizace však bylo něco jiného. Začalo masivní falšování dějin, které pokračuje prakticky dodnes.

To zní skoro nepravděpodobně.

Podívejte se na to na příkladu Moskvy. Ve skutečnosti byla založena v polovině dvanáctého století. Rusové usilovně pracují na posunutí tohoto data někdy na začátek jedenáctého století a kdoví, kde se to zastaví (smích). V té době už dávno existoval velký ukrajinský Kyjiv a snaha o vládu nad ním byla důvodem nesčetných soubojů mezi knížaty Ukrajinské Rusi. Kyjiv byl významnou metropolí ještě v době, kdy na území dnešní Moskvy byly jen obrovské bažiny.

Jsou Rusové od Ukrajinců něčím odlišní?

Rusové (přesně řečeno Moskovite pozn. redakce) jsou agresivní. Často krutí, pro nás je to někdy nepochopitelné. Mnohé nás spojuje, ale neznám Ukrajince, který by snil o tom, že jednou budeme mít své impérium. Nepotřebujeme krást území a stačí nám to naše. Rusové jsou naopak posedlí velikostí a o ni opírají své sebevědomí. Od rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina nezúčastnila jediné dobyvačné války. Stovky tisíc mrtvých, Osetie, Čečensko, Gruzie, Krym a všechny ostatní napadené území naopak pocítili bezohledné ruské útoky. Ukrajince na dovolené v Egyptě jen těžko rozeznáte od ostatních turistů. Rusa okamžitě. Chovají se nesmírně povýšeně.

Proč to dělají?

Oni touží být velmocí. Je to staletá touha, která se nikdy nenaplnila. Petr Veliký vysekal velké okno do Evropy, protože cítil, že Moskovie (Rusko) je zaostalá země a toužil z ní udělat moderní stát západního střihu. Nepodařilo se to a Moskovie se nikdy nedokázala odpoutat od své temné minulosti. Touží po západu a zároveň ho nenávidí. To je zdroj toho navenek nepochopitelného chování.

A Ukrajina je někde na půli cesty mezi ním a západem.

Když je nám těžko, občas si říkáme, když se jim nelíbí, ať jdou. Lidé za Dniprem jsou opravdu trochu jiní. Ale pro stát by to znamenalo smrt. Na východě jsou životně důležité podniky a zdroje. A Putin si to dobře uvědomuje. Roky podporuje snahy východních Ukrajinců o spojení s Ruskou federaci, aby udržel Ukrajinu absolutně destabilizovanou. Ta navenek vypadá jako suverénní stát, ale ve skutečnosti se nikdy nevymanila zpod ruského vlivu.

Politici to nedokážou změnit?

Tento vývoj zasel do duše Ukrajinců paranoiu. Všichni zde podezírají všech, jedni věří, že Pravý Sektor je projektem Moskvy, jiní zase nevěří, že Tymošenková není zkorumpovaná Putinem. Smutné je, že na ukrajinské politické scéně není ani jeden subjekt, který by nebyl pod zásadním ruským vlivem. Dodnes nikdo neví, o čem se hovořilo na setkání Jaroša a Janukovyče. Oni si dokáží koupit kohokoli. Kdo se koupit nenechá, jednoduše jej zničí. Neumíte si ani představit, že je něco takového v Evropě možné. Ruská federace vůči západnímu světu dlouho hrála hru na civilizovanost. U nás se na nic nehrají. Nestojíme jim ani za to divadlo. Neváží si nás. Pro Rusy byli Ukrajinci vždy podřadná rasa.

To platí bez výjimky?

Dlouho jsem viděla Klyčka našim budoucím prezidentem. Jako jediný z politiků si své peníze vydělal na západě bez vazeb na místních oligarchů, umí se pohybovat ve společnosti zahraničních politiků, ovládá jazyk a má charakter. Vzdal se však kandidatury ve prospěch Porošenko a tím si mě moc nezískal. Co bude dál, uvidíme. Rusové ho nemají rádi, a to je dobrá reference (smích). Společným znakem Ukrajinců je však zklamání. Jsme zklamáni vždy znovu a naše očekávání se nenaplňují.

Toto všechno jednoho dne přivedlo lidi na Majdan.

Pro mě to začalo 1. prosince 2013. Nesmírně mě pobouřilo, jak se bezpečnostní složky zachovaly proti mladým lidem a už jsem nemohla zůstat doma. Byl nás tam přes milion a politiků to tak vyděsilo, že se nezmohli na odpor. V ten den Berkut (speciální zásahová jednotka, která během protestu plnila rozkazy oligarchie, nikoliv zájmům Ukrajiny  pozn. redakce) zmizel z ulic. Něco se stalo a Ukrajinci si poprvé uvědomili vlastní sílu. Byl to zásadní moment. Z velvyslanectví nás tam šlo několik a v dalších dnech jsme tam chodívali po práci. Pomáhali jsme s tlumočením, podíleli jsme se na organizování péče o raněné a zajišťovaly komunikaci s lidmi, kteří nemluvili ukrajinsky a přišli pomoci Ukrajině.

Ale pak přišel 18. únor a nastal boj. Jak jste ho prožili vy?

Šli jsme s kolegyní z práce, ale najednou jsme se neuměli dostat do metra. Metro prostě nejezdílo a doprava zcela zkolabovala. Lidé šli pár kilometrů domů několik hodin v absolutním chaosu. Majdanovci měli signály, že se chystá útok a soustředili se na barikádách. Byli připraveni odrazit útok, jako nikdy předtím. Náhle se ale Berkut objevil na místě, kde ho nikdo nečekal, uvnitř náměstí. V té chvíli bylo jasné, co se stalo: titušky (slovo označuje urostlé mladíky na pomezí zločinu obvykle v teplákových soupravách, kteří spojili síly s policí v boji s protivládními demonstranty. Za žold vyprovokují násilí, zbijí novináře nebo zabíjí Ukrajince) a Berkut se dostali bez boje do středu dění a zcela zaskočily obránců. Vyšli ze dvou stanic metra a z několika servisních tunelů, které nikdo nehlídal. Nastal absolutní chaos a bezprecedentní násilí. Náhle hořely stany, pneumatiky a odevšad se ozývala střelba.

Oficiálně se to jmenovalo "protiteroristická operace".

Odešla jsem odtamtud krátce předtím. Volal mi manžel, protože se bál, že jsem tam. Bylo to zvláštní, několik set metrů od Chresčatyku byla úplně jiná realita. Jiný stát. Jiný vesmír. Smála jsem se manželovi, že dělá zbytečnou paniku. Už o dvě ulice dál lidé netušili, co se děje.

A potom?

Po dvou dnech neustálého násilí a prvních obětí na životech Viktor Janukovyč vyhlásil příměří. 20. února měl nastat klid zbraní a politická jednání. Skutečnost ale překonala nejhorší představy. Dav rozstříleli komando maskovaných mužů, kteří odešli stejně nečekaně, jako přišly. V ten den jsme zemřeli všichni. Nedokázala jsem uvěřit, že se to stalo.

Co bude dál?

Předtím jsem často pochybovala, ale dnes jsem hluboce přesvědčena, že chceme patřit do NATO. O Unii iluze nemám, pomohla by nám však alespoň s nastolením vlády zákona, to se u nás nikdy neplatilo. Putin a jeho banda však dosáhli něco, co asi vůbec nechtěli. Mezi mými přáteli a známými už prakticky nikdo nepochybuje, že potřebujeme být v NATO. Na Majdaně umřela poslední iluze Ukrajinců o Ruské federaci jako partnerovi, kterému lze věřit. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, v Rusku je již dlouho státní doktrínou fašismus. Za mnohé říká, že se podobným charakteristikám už nevyhýbá ani tradičně velmi opatrně formulující diplomacie. V Ukrajině mají skuteční fašisté absolutně nevýznamný vliv. Ti, které rusové označují za fašisty, ve skutečnosti žádnými fašisty nejsou. Nemám k nim žádné sympatie, ale prostě je to tak. Za vše hovoří fotografie, kterou Rusové šířili po internetu. Je na ní hajlující Arsenij Jaceňuk. Vypadá to opravdu odpudivě, ale viděla jsem video, ze kterého je ta fotografie vystřižená. Jaceňuk zamával v reakci na pokřik davu a s hajlováním to nemělo nic společného. Takto z nás dělají fašisty (shlédnout video údajného hajlování premiéra Ukrajiny a udělat si svůj názor na věc můžete zde https://youtu.be/3lg4nc05ZnA pozn. redakce).

Nemáte obavy ani z právě vznikající domobrany?

Myslíte národní gardu?

Ano.

Jistým obavám se opravdu nelze vyhnout. Ale prostě bude nutná. Na východě už nejsou složky, na které by se dalo spolehnout. Možná to vyzní cynicky, ale stát nemá tolik peněz, kolik jim umí zajistit Rusové, oligarchové a vůdci mafie. Koupili si lidi z tajné služby, policie a platí si i soukromé armády složené z kriminálníků, kterým byla za službu nabídnutá doživotní beztrestnost. Státní správa v některých částech východní Ukrajiny přestala sloužit zájmům Ukrajiny. V této situaci naše agenty Ruska přelezená armáda bez pomoci jiných složek prostě nedokáže zajistit územní celistvost. Pokud nezasáhnou, bude to začátek konce Ukrajiny. Jednoduše nás roztrhají na kousky.

Podivná válka.

Otevřený boj probíhá pouze na izolovaných územích. Hanebná válka však probíhá již léta a má různé formy. Rusové popírají přítomnost vojáků a oficiálních zástupců bezpečnostních složek. To však neznamená, že neprobíhá masivní infiltrace ukrajinské společnosti neoficiálními strukturami podřízenými ruské tajné službě. Největší chybou západu je přesvědčení, že k boji o Krym došlo pro nějaký neschválený jazykový zákon a že to bylo náhlé rozhodnutí. Putin se ve skutečnosti rozhodl už dávno. Více, než pět let probíhá programový a precizně naplánovaný útok na základy bezpečnosti ukrajinského státu, bezpečnostní síly Ruské federace si připravovali půdu například cestou ovládnutí fanouškovských základen sportovních klubů. Dnes mají nad nimi absolutní moc. Jako houby po dešti také rostly počty klubů bojových umění, které se jmenují panter, lev, tygr, puma, jaguár, kobra a vedou je instruktoři z Ruska. Přitahují jistý typ snadno ovlivnitelných mladých mužů a postupně tak vzniká obrovská armáda vytrénovaných agresivních bojovníků orientovaných na boj z blízka věrných velitelům, kteří jsou zase věrní režimu Putina. Část této armády byla využita při antimajdaně, ale to zdaleka není vše. Stojíme proti na všechno odhodlanému nepříteli.

Rozhodne netrpíte optimizmem.

Není důvod. Vím toho příliš a nemám proč se domnívat, že se to celé stalo náhodou. Ze dne na den se na Krymu objevily tisíce perfektně vyzbrojených mužů s profesionálním logistickým zabezpečením, měli k dispozici zpravodajské informace, mapy, plány budov a inženýrských sítí. Při své práci prostě získávám informace, které vylučují jakékoliv pochybnosti a iluze. V našich kruzích se říká, že rozhodnutí pro anexi ukrajinského Krymu padlo v Kremlu už před deseti lety. Došlo by k němu ještě dříve, ale Putin upřednostnil olympiádu. Spíše si to prostě nemohl dovolit z propagačních důvodů. Řeči o CIA, Americe a strachu z ohrožení jsou pouze klamy. Putin potřeboval Krym, tak si ho vzal. Jemu je jedno, co si myslí svět, on chce vládnout Ruské federaci. Jiného mu ani nezbývá. Petr Veliký nasadil laťku příliš vysoko. Buď bude ukazovat svaly, nebo padne. Rusové slabost nepromíjí.

Zdroj: branik.blog.sme.sk