Ropná horečka v Kaspickém moři

Ázerbájdžán se může zítra stát jedním z center světové ekonomiky. 

 

Vrtulník letí nad šedomodrou hladinou a tmavá skvrna na horizontu se neustále zvětšuje. Je to plovoucí vrtná souprava -vysoká konstrukce z ocelových nosníků a plošin, ověšená kabely a nádržemi, se tyčí třiačtyřicet kilometrů od ázerbájdžánského pobřeží.

 

Soustava trubek v jejím středu směřuje do hloubky sto osmdesáti metrů, až na dno Kaspického moře. Tam se vrták vytrvale prodírá vrstvami bahna, písku a jílovité břidlice až k ložisku kouzelného elixíru, který pohání světové hospodářství. 

 

Přijel jsem, abych na vlastní oči spatřil poslední ropnou horečku dvacátého století. V příštím desetiletí se zde vytěží až pět miliónů barelů denně, což je skoro tolik jako v celém Severním moři. Podle odhadů je v Kaspiku nejméně padesát miliard barelů ropy, ale ve skutečnosti to může být i dvojnásobek. Jen pro srovnání - zásoby v celém Perském zálivu činí šest set miliard barelů. "O Ázerbajdžán se Evropa s Amerikou brzy začnou prát, " říká Fazil Abbasov, zakladatel nezávislého týdeníku Azernews, který vychází v hlavním městě Baku. Kaspická produkce, která může cenu ropy mnoho let udržovat na přijatelné hladině, nejenom podpoří ekonomický růst, ale připomene zemím Perského zálivu, že na dodávky nemají monopol. Není tedy divu, že se v Ázerbájdžánu snaží získat vliv nejenom Rusko, Írán a Turecko, ale i Spojené státy, západní Evropa a Čína. 

 

 

OD ROZKVĚTU KE KRACHU. 

 

O lepkavé černé tekutině, jež vyvěrá ze země kolem břehů Kaspického moře, psal už Marco Polo. Zmínil se, že dobře hoří a místní obyvatelé jí léčí prašivinu u velbloudů. Pro Evropany ta podivná látka dlouho neměla žádnou cenu, v devatenáctém století však náhle získala na významu. Petrolej, vedlejší produkt při zpracování ropy, se totiž začal používat do lamp. Z počátku se ropa v Baku těžila velmi primitivním způsobem: dělníci vykopali mělké jámy, a když se naplnili ropou, nabírali ji do sudů. První změny nastaly až v roce 1873, kdy sem přijel obchodník Robert Nobel. Nobel sháněl ořešákové dřevo na pažby pro ruskou armádu, ale po prohlídce ropných jezírek pustil dřevo z hlavy. Za pětadvacet tisíc rublů koupil malou rafinerii a brzy spolu se svým bratrem Ludwigem vydělával obrovské peníze. Do té doby se ropa na lodích převážela v barelech, ale Ludwig Nobel ji začal vozit přímo v lodním trupu - vynalezl vlastně ropný tanker. V roce 1901 pocházelo z Ázerbájdžánu jednapadesát procent veškeré světové produkce a většinu evropského trhu ovládli spolu s Rothschildy bratři Nobelové. V Baku, malebném městě mešit a bazarů obehnaném hradbami, vyrostla nádherná divadla a luxusní kavárny. Negramotní rolníci, z nichž se přes noc stali milionáři, si stavěli honosná sídla ve stylu benátských paláců. Tučná léta však trvala jen do bolševické revoluce. Sovětský svaz brzy Ázerbájdžán ovládl a vývoz ropy na západ přerušil. Objem těžby se sice nesnížíl, ale ropa teď mířila do SSSR. Rusové navíc v následujících desetiletích proměnili kaspickou oblast ve skládku - vozili sem radioaktivní odpad a nejrůznější chemikálie, které nechávali volně ležet v neoznačených kontejnerech na zemi, často i v blízkosti obytných čtvrtí. 

 

 

BAREVNÝ SVĚT. 

 

Po rozpadu Sovětského svazu získal Ázerbájdžán nezávislost, ale nastaly mu těžké časy. Továrny se zavíraly a těžní zařízení kvůli nedostatku součástek nemohla pracovat. Dlouhodobé územní spory v Náhorním Karabachu navíc přerostly ve válečný konflikt. Když pětinu ázerbájdžánského území obsadili Arméni, ulice Baku se zaplnily uprchlíky. Také se tu objevili íránští ,,misionáři" , kteří lákali mladé lidi pod záminkou teologických studií do Íránu. Tam potom dostali vojenský parašutistický výcvik, aby se mohli později vrátit domů a svrhnout vládu. Ázerbájdžánští političtí vůdci si uvědomili, že hrozbám ze strany Ruska a Íránu můžou čelit jen s pomocí Spojených států a Evropy. ,,Museli jsme se postarat, aby tady žádná mocnost neměla dominantní postavení," říká fyzik Hafiz Pašajev, který je v současné době ázerbájdžánským velvyslancem v USA. Nakonec se prezident Gejdar Alijev, bývalý generál KGB, rozhodl pro spolupráci se Západem. Odmítl přítomnost ruských vojsk na ázerbájdžánském území, projevil zájem o společné vojenské cvičení s členskými zeměmi NATO a podepsal dohodu s Ázerbájdžánskou mezinárodní těžební společností (AIOC), konsorciem složeným ze sedmi zahraničních firem. Ta by měla spolu s ázerbájdžánskou vládou uvolnit osm až deset miliard dolarů na rozvoj zdejšího ropného průmyslu.

 

Dnes se díky obnovené těžbě do Baku znovu hrnou peníze. Zchátralé domy z přelomu století se opravují a na předměstích vyrůstají přepychová sídla ropných magnátů. V nově otevřených obchodech se prodávají kuchyňské spotřebiče, konfekce a televizory z dovozu. Po hlavním náměstí si vykračují ázerbájdžánští obchodníci s mobilním telefonem v ruce, zahrádky kaváren jsou ověšené reklamami na coca-colu a cigarety Marlboro. V čase modlitby soupeří muezzinovo volání o pozornost s rapovou muzikou, jejíž nahrávky prodávají pouliční prodavači. "Město začíná dostávat barvy," pochvaluje si ekonomický publicista Mehdi Gusejnguliev. 

 

 

GEOPOLITICKÉ ŠACHY. 

 

Vleklé sociální a politické problémy však zdejší společnost rozdělily. I když potyčky mezi Ázerbájdžánci a etnickými Armény v roce 1994 ustaly, územní spory dosud vyřešeny nebyly. Přibližně osm set padesát tisíc uprchlíků, to znamená více než deset procent obyvatelstva, žije v otřesné bídě. "Takhle to nemůže jít dál," říká Elin Sulejmanov, který pracoval v úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. "Jestli se běženci co nejdřív nevrátí domů, čekají nás velké sociální nepokoje.

 

O dalším vývoji země zdaleka není rozhodnuto, ale nejbližší budoucnost má v rukou prezident, jehož netečná tvář shlíží z plakátů v obchodech, na úřadech i na veřejných prostranstvích a jehož moc zasahuje do všech oblastí života země. Ázerbájdžánci si o tom vyprávějí vtipy. Jeden je o muži, kterému se porouchá televize. Opravář se chvíli hrabe v brašně s nástroji, pak vytáhne fotografii prezidenta Alijeva, nalepí ji na obrazovku a spokojeně prohlásí: "Tak, a je to zase v pořádku!"

 

Alijev vyvedl zemi z politických zmatků, které tu vládly na počátku devadesátých let. Odzbrojil nelegální vojenské oddíly, vyhnal íránské "misionáře" a vymýtil pouliční kriminalitu, která ohrožovala bezpečnost v Baku. Odrazil také snahy Ruska, které se snažilo získat znovu nad Ázerbájdžánem kontrolu. Stability však dosáhl na úkor svobody tisku a regulérních voleb. Po vzoru KGB označil své politické odpůrce za špiony a arménské agenty a více než sto jich dal uvěznit. Pozorovatelé z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zaznamenali při volbách v říjnu 1998 četné podvody včetně vydávání falešných hlasovacích lístků. 

S dobrou vládou by se Ázerbájdžán mohl stát ekonomickým tygrem Kavkazu. Politické represe můžou naopak vést k nepokojům, které by těžbu ropy ohrozily. V současné době probíhají ostré spory o nový ropovod, kterým by mělo co nejdřív začít protékat obrovské množství ropy. Každá z možných tras má své výhody i nevýhody a je předmětem politických spekulací.

 

Ropovod by mohl vést přes Írán k Perskému zálivu, což by vyhovovalo ropným společnostem, ale ne Spojeným státům. Moskva prosazuje, aby šel přes jih Ruska. Znamenalo by to pro ni obrovské zisky ve formě transportních poplatků a kromě toho by kdykoli mohla přivřít Západu kohoutky. Třetí trasa by se líbila Washingtonu,ale stála by nejvíc peněz. Potrubí o délce více než tisíc šest set kilometrů by vedlo přes Gruzii a kurdské oblasti Turecka až do Středomoří. 

 

Stojím na vrtné plošině a rozhlížím se kolem. Jakýsi muž v zablácených montérkách náhle začne křičet: "Narazili jsme na silnou vrstvu bahna! Budeme to muset zavřít.!" 

Zvodňělé bahno se ze dna jezera čerpá pláštěm vrtáku. Tím se současně čistí okolí vrtu a maže vrták. Jenže teď z pláště vystříklo lepkavé bahno a stroje se zastavily. Dělníci, zastříkaní od hlavy až k patě, rychle vybírají mazlavou hmotu z filtrů, aby motor zase mohli nastartovat.

 

V maličké dispečerské kabině vysoko nad hučícím mořem se statný muž celou vahou těla opře do ovládací páky, která je stejně velká jako on. Stroje zaskřípou, znovu se dají do pohybu a do pláště se zase začne valit kolem pěti set litrů tekutého bahna za minutu.

 

Sto osmdesát metrů pod námi se vrták zaboří do dna a začne se otáčet. Budoucnost, o které Ázerbájdžánci sní, je zase o krok blíž.

 

Jan Karásek, Baku