Šéf IKEY je sudetský Němec: Koho jeho firma sponzoruje?

Šéf IKEY je sudetský Němec: Koho jeho firma sponzoruje? 

 

Reflex pátral po osudech sudetské rodiny, z níž pochází švédský miliardář. 

O tom, že zakladatel nadnárodní společnosti IKEA Ingvar Kamprad má kořeny v severních Čechách, informoval Reflex vloni v čísle 38. 

Vydali jsme se proto po nich pátrat. 

Co jsme nakonec nalezli, se netýkalo ani tak ,,pana Ikey" jako spíše hlavně jich. Historie zametená před desítkami let pod koberec se před námi začala otvírat. 

Bez ohledu na poslední přání zesnulých. 

 

PÁTRAT PO RODINĚ GLATZOVÝCH, kteří za války posílali z Chomutovska rodině Kampradových nacistické časopisy, je jako natahovat ruku po těch, již víc než před půl stoletím v sadu v Radonicích trhávali jablka. Jsou to přízraky. 

Ještě v šedesátých letech tu ale někde byli. 

,,Šéfoval jsem oddělení vývozu nábytku do Skandinávie v podniku zahraničního obchodu Ligna a s Ingvarem Kampradem jsem se znal osobně. 

Obracel se na mě i v soukromých záležitostech. Jednou mě požádal, abych vyměřil, nechal vyrobit a dodal kuchyňskou linku nějakým jeho příbuzným, kteří zřejmě unikli odsunu," píše mi Antonín Břenek, když si v Reflexu přečetl článek o temné minulosti pana Ikey. 

Co nevidět se scházíme ve vinárně U Venouška na Vinohradech. 

Starý pán vypráví o tom, jak se v Československu vyráběl nábytek pro Ikeu (nápad přesunout výrobu do oblastí s levnou pracovní silou stojí za finančním úspěchem Ikey). 

Jak učil truhláře vyrábět nábytek rozkládací, takže do něj zákazník nemusel bušit kladivem. 

Mne ale nejvíc zajímá, kdo byli ti lidé, jímž někdy v druhé polovině šedesátých let na Kampradovu žádost vezl kuchyňskou linku. 

,,Bylo to někde u Mostu, ale víc si nevzpomenu," kroutí hlavou starý pán. 

 

POMOC OD PANÍ GERLINDY. 

 

Byla to Kampradova babička Franziska Glatzová , jež se do Švédska přistěhovala ze sudetských Radonic. 

Volám proto na místní matriku, zda tam nějaký Glatz nebydlí. 

Na druhém konci linky je však jen rozpačité mlčení. 

Od roku 1945 začaly psát matrikářky novou historii. 

Tvořili ji lidé, kteří na žebřiňácích -,, sluníčko tehdy svítilo," vzpomínají místní - přijeli po odsunu zabrat německé usedlosti. 

Kdo dnes ví, kam se poděli starousedlíci? 

Snad jedině Gerlinda Formánková (*1935), dítě ze smíšeného manželství Němky a Čecha. 

V době odsunu jí bylo deset let. 

Dnes žije u Zlína. ,,Ale jistě, pátrat po osudech lidí z mého dětství mne baví. Ta vesnice je dnes rozprášená po světě. Glatz říkáte? Znala jsem rodinu Huga Glatze, ovocnáře," začíná jeden z mnoha telefonátů. 

Paní Gerlinda se noří do stohů německých časopisů, v nichž si sudetští Němci po celém světě posílali blahopřání k narozeninám. 

V jednom se píše o Elfridě Heřmánkové, rozené Glatzové z Chomutova. 

To ona byla dcerou ovocnáře Huga. 

Před dvěma lety prý ve věku 88let zemřela. 

Má ale syna. Jana Heřmánka. ,,A je tu i adresa" volá. 

Nikdo z nás zatím netuší, že tajemství staré dámy Elfride brzy spatří světlo světa. 

 

ALE CO TA KUCHYNĚ? 

 

Vlak uhání šedou krajinou k Chomutovu. Není jiná možnost než zazvonit na zvonek s cedulkou ,,Elf Heřmánková" a zeptat se: 

,,Jste snad příbuzní pana Ikey?" 

Jana Heřmánka to očividně pobavilo. Nikdy nic podobného neslyšel, a přestože do Ikey nakupovat nejezdí, vypadá to, že by se mu ta představa nakonec zamlouvala. 

Hned volá sestře Christě do Německa a oba konstatují, že z rodiny Glatzových po odsunu nezůstal kromě jejich matky nikdo. 

Všichni se tehdy vydali se zavazadly, jež nesměla vážit více než 16kilogramů na místní nádraží. 

Odjížděly odsud dva vlaky - jeden do západního, druhý do východního Německa. 

Glatzovi si zase vybrali špatnou stranu - východ. 

Hugo, ovocnář z Radonic, tehdy mínil, že západ bude po válce více rozbombardovaný. 

Jediný, kdo z perónu tehdy neodjel, byla mladá Elfride s Christou v náručí. 

Tedy maminka. Před odsunem ji zachránilo, že byla provdaná za Čecha Heřmánka. Rodinná usedlost Glatzových nicméně podlehla konfiskaci, takže mladí manželé odešli z prázdnou do Chomutova. 

S rodiči se Elfride neviděla dalších devatenáct let. 

Tedy do roku1964, kdy na sebe nedaleko Děčína krátce křičeli přes dvacetimetrovou zónu nikoho, oddělenou drátem. 

Čtyři roky na to ,,za čárou" zůstala i Elfridina dcera Christa, tentokrát v západním Německu. 

Janu Heřmánkovi bylo v roce1968 patnáct, i on chtěl utéct, ale než se odhodlal, hranice se mu neprodyšně uzavřela před nosem. 

,,Možná že to bylo dobře. Jinak by naše matka zůstala nejen bez rodičů ale i bez dětí," říká dnešní skoro šedesátník Heřmánek. 

Po Sametové revoluci se v Radonicích začali objevovat první sudetští Němci. 

,,Ještě v 90letech se báli, že je někdo pozná. 

Obhlédli své domky, prošli Radonice, zajímali se také o někdejší vojenské pásmo," vypráví Heřmánek, jenž je tam doprovázel. 

,,Něco vám ukážu," říká. 

Zaloví v šanonech a vytáhne dokumenty o tom, že rodina Glatzových vlastnila v Radonicích dům. 

Schovává je pouze z nostalgie, neboť na domy zabrané v Sudetech se restituce nevztahují. 

Zdá se, že všechno sedí a tihle Heřmánkovi skutečně pocházejí z téže rodiny jako babička Ingvara Kamprada. Ještě než odejdu, položím panu Heřmánkovi kontrolní otázku: ,,A kde máte kuchyň?... Daroval vám ji někdo?" O tom pan Heřmánek nic neslyšel. 

Je to možné? 

 

PÁTRÁNÍ V RODOKMENECH. 

 

Pan Heřmánek neví nic o tom, že by jeho rodiče, když byl ještě kluk, dostali kuchyňskou linku od švédského miliardáře. 

Jediný kdo o tom mohl něco vědět, byla matka Elfride. Budiž ji země lehká. 

Volám znova nábytkáře pana Břenka, ten si však na podrobnosti nevzpomíná. ,,Divil jsem se tehdy, že jméno příjemce nezní německy, ale zaráží mne ten Chomutov. Mám dojem že jsem ji vezl do menší obce," 

říká téměř omluvně. 

Nechce se mi věřit, že by děti paní Elfride neměly o daru tušení. Přece kdokoli, jemuž příbuzní za totality poslali jen čepici, si dodnes vybaví její barvu. 

Nejsem na falešné stopě? Nestojí kuchyň v domácnosti jiných Glatzových? 

Anebo tajnůstkářska Elfride před dětmi dar zamlčela, aby nemusela vysvětlovat, čím si jej zasloužila? 

Že kdysi někoho ve Švédsku zásobovali nacistickými časopisy? 

Jedinou možností, jak se pohnout dále, je zapátrat v rodokmenu. 

Začínám u Christy, sestry pana Heřmánka, která utekla do Německa. 

Nejprve se omlouvá za chatrné znalosti o předcích: ,, Po válce neměl každý Němec odvahu uchovávat dokumenty plné hákových křížů a orlic." 

V zápětí však posílá data narození dědů a pradědů, z nichž nejzajímavější je Josef Johann Glatz (*28.1.1869). Narodil se ve stejném roce jako Kampradova babička Franziska Glatzová (*13.10.1869). 

,, Že by to byla jeho sestra? 

Z těsně navazujícího těhotenství?" uvažuje paní Christa. 

Mne se to moc nezdá. Porodit dítě koncem ledna a další dítě mít v říjnu? 

Zní to divoce. Především však otcem Josefa Johanna je Franz Glatz, kdežto o babičce pana Ikey Franzisce švédští novináři píší jako o nemanželském dítěti nejmenovaného důlního inženýra. 

Franz nebyl důlním inženýrem, Johann a Franziska tedy sourozenci být nemohou. 

Nořím se do matrik Státního okresního archívu v Litoměřicích a čtu si ve švabachu. A také se rozhoduji navštívit pana Gerlindu u Zlína. 

 

RAJTKY V BARVĚ KAKAA. 

 

Listování v německých matrikách je pro paní Gerlindu návratem mezi své. 

Do sadu Huga Glatze (syna Josefa Johanna Glatze), kam jako dítě s maminkou chodívala česat ovoce. 

V roce1945 skupina česáčů na vždy zmrzla na jedné fotografii - osobně už se nikdy nesetkali. 

Zaplatili za to, že vítali ,,strýčka Hitlera", jak nástup nacistické moci okomentoval pan Ikea. 

Proč se vlastně z příchodu třetí říše tak radovali? 

Paní Gerlinda se rozpovídá o tom, že se Němci po vzniku Československa cítili diskriminovaní. Že schopní lidé museli uvolnit svá místa ne vždy schopnějším Čechoslovákům. Že Hitler práci nejen sliboval, ale také dával. 

,,Víte, ve mne se to mele. Po mamince jsem Němka, její rodiče šli do odsunu. Po tatínkovi jsem Češka, takže jsme mohli zůstat. 

Mně bylo deset a s tím jménem Gerlinda..." 

Gerlinda ukazuje fotografii malé holčičky s medvědem v náručí. 

,,Vidím to jako dnes. S panenkou v jedné ruce hledám toho medvěda. 

Křičím přitom německy," vzpomíná stará paní. Ukazuje do kouta, kde dodnes sedí hračka, jež pamatuje odsun. 

Taky Čechy, kteří přišli zkonfiskovat rodinný majetek a stačila jim k tomu tři slova: Gold, Geld a Kasse -zlato, peníze, vkladní knížka. 

Pamatuje jaký osud stihl radonického lékárníka, příslušníka SS, jehož přivázali za motorku a za živa ho táhli na provaze přes Miřetice, Blov, Vinaře až na tamní kopec, kde ho už mrtvého zakopali. 

,,I my jsme museli opustit dům, ale tatínek ho později jako Čech odkoupil zpět. 

Ve skříni míval rajtky v barvě světleho kakaa. Později po návratu jsme v Radonicích potkávali četníka, který si v těch jeho rajtkách vykračoval po vesnici.," vypráví Gerlinda. 

 

 

Z RADONIC DO SMĂLANDU. 

 

Je na čase položit zásadní otázku. 

A co ti lidé ze sadu, jsou opravdu příbuzní pana Ikey? ,,Musí to tak být. Rodina je nalezena," říká stará paní a vytahuje stohy papírů hustě popsaných zápisky z matrik. 

Ony dvě děti, Josef Johann Glatz (předek Heřmánkových) a Franziska Glatzová (Kampradova babička), se opravdu narodily v témže roce 1869, navíc i ve stejném domě. 

Sourozenci však nebyly -Johann se narodil Franzi Glatzovi, kdežto nemanželská Franziska jeho mladinké sestře. 

Linie Josefa Johanna pokračuje ovocnářem Hugem, dcerou Elfride, jejími dětmi Janem Heřmánkem a Christou. Franziska Glatzová naproti tomu na sklonku devatenáctého století odchází s Němcem Achimem Kampradem hledat štěstí do Švédska. 

V oblasti Smäland rodina se třemi dětmi nachází hlavně bídu. Usedlost, kterou zakoupili naslepo ještě v Sudetech, se ukazuje být barabiznou. 

Achim Kamprad záhy spáchá sebevraždu a nechá Franzisku Glatzovou v cizině se všemi dětmi na krku. 

Před nimi první a druhá světová válka. 

Jediným kontaktem Franzisky Glatzové s příbuznými jsou v těch zlých časech dopisy a balíčky z Radonic. 

Jsou plné barevných časopisů, v nichž se píše o lepších zítřcích německé rasy. 

Vzpomínáte na Kampradovo interview? 

Tu nacistickou revue posílá do Švédska pravděpodobně rodina Huga Glatze. 

O tomhle Elfride dětem nikdy nevyprávěla. 

 

TAJEMSTVÍ STARÉ DÁMY. 

 

Po čtvrt roce jsem opět na návštěvě u pana Heřmánka. Přijela jsem mu slavnostně oznámit, že teď je to tutovka! 

Má švédského miliardáře v přízni. Na stole leží fotografie z radonického sadu. Podobná té, jíž si tak považuje pamětnice odsunu paní Gerlinda. 

Tohle foto však pochází z alba, které dosud ukrýval Heřmánkovic dům. 

Pan Heřmánek též zapátral a v pokoji po mamince objevil dvě zašlá alba, o jejichž existenci nevěděl. 

Snímky bývaly pečlivě vylepené, teď však vypadávají ven, jako by je někdo narychlo vytrhal. Že by Elfride, jíž za čarou zmizeli rodiče i dcera? 

Snad se rozhodla tuhle část života navždy ukrýt. 

Album obsahuje sérii obrázků, jež zobrazuje svatbu krásné plavovlásky s mužem s říšskými orlicemi na klopě. 

Kdo je to? Těžko říci. 

Je tu spousta snímků krasopisně nadepsaných ,, Radonicz". 

Jsou tu žebříky v sadu, které se tyčí až do nebe. 

Na některých snímcích je krásná a mladá Elfride. Píše se rok1945. 

Christa spokojeně leží v kočárku. 

Tohle album musí zmizet ze světa, usoudila Elfride. Další série zobrazuje vítězné tažení německé armády ve Francii. 

Na většině snímků figuruje muž v uniformě Wehrmachtu, v jehož rysech pan Heřmánek poznává otce. 

Čecha jménem Heřmánek, který před svatbou s Elfride - jejíž rodinu uchránil před odsunem - prošel pod praporem hákového kříže půl Evropy.

 

Další tajemství staré dámy je odhaleno. Kolik si jich ale stará dáma odnesla sebou do hrobu?

 

Martin Menčík, Parlamentni.info