SPARTAKIÁDNÍ VRAH JIŘÍ STRAKA JE JIŽ NĚKOLIK LET NA SVOBODĚ A ŽIJE NOVÝ ŽIVOT

Téměř dohola ostříhaná hlava, chlapecký úsměv, milý hlas, potetované tělo. Miluje manželku Růženu a svého psíka. 

Straní se společnosti, vyhýbá se pozornosti, chová se téměř uctivě. Bezproblémový soused, spolehlivý zaměstnanec. JIŘÍ STRAKA má nové jméno a nový život. 

 

Zvonek označený jmenovkou jeho manželky. Jiří Straka mě bez zaváhání pustí do útrob nedávno zrekonstruovaného oranžového paneláku ve městě na moravských hranicích s Polskem. Ve dveřích bytu se na sebe díváme. Vteřinu, dvě. Zvědavě. Drží v náručí malého psa, který by se na mne jinak v přívalu touhy po seznámení vrhl. Oranžové tričko, na očích dioptrické brýle a vstřícný úsměv. Ten mu nezmizí, ani když zjistí, proč za ním jdu. Mluví překotně, ale bez zlosti. ,,Nezlobte se. Já o své minulosti mluvit nebudu. Opravdu. Chápu že vás to zajímá," ustupuje do chodby bytu. ,,Ani o současnosti. Chci mít klid."

 

Když se setkáváme po druhé, nemá brýle ale pes v náručí vrtí ocasem úplně stejně. I Jiří Straka, jenž si změnil jméno a přijal příjmení své manželky, je stále stejně nemluvný. O tom, co spáchal a co má za sebou, se nesvěřuje ani kolegům v práci, kteří tvoří vlastně jeho jediné známé. Okruh lidí, s nimiž se Jiří stýká, pak kromě kolegů v místní pobočce zahraničního řetězce prodejen s potravinami tvoří úzká skupina příbuzných jeho ženy, jeho rodiče a bratr. Sestra se prý kontaktu s ním vyhýbá. Svou minulost neprobírá ani se svými blízkými, přiznávají mi. To všechno už je přece pryč. Minulost je mrtvá. Doslova. 

 

TALISMANY NA PAMÁTKU. 

 

V polovině února 1985 se kolem deváté hodiny večerní vracela Milena přes zalesněnou rokli u ulice Novodvorská v Praze4 domů. Nevšimla si, že je sledovaná. O pár minut později ji nečekaně napadl muž a začal ji škrtit. Dívka se bránila ze všech sil, ale protože ztrácela vědomí, nekřičela.

 

Po pár minutách to útočník vzdal, uvolnil sevření, dál však na dívce ležel. Strach ji naprosto ochromil, přesto ji napadlo vyjednávat. Nabídla mu že ho vezme k sobě do bytu. Útočník překvapivě souhlasil. Tam, pod světly lamp a u rozsvícených oken, se na ní vrhl znovu; vyhrnoval ji sukni, sápal se pod bundu, snažil se ji líbat. To už dívka křičela ze všech sil. Muž se polekal a utekl. On nasedl na noční vlak na internát a jakoby nic odjel. Ona se styděla, a tak ji nenapadlo zavolat na policii. Na Velikonční pondělí, osmého dubna, téhož roku, na téměř stejném místě už útočník svůj čin dotáhl do konce. Zezadu napadl třiadvacetiletou Alici, začal ji škrtit, když ztratila vědomí, zatáhl ji z cesty mezi křoví a stromy, nacpal ji do úst hlínu a listí , svlékl ji a znásilnil. Když po znásilnění ještě žila, ucpal ji listím nosní dírky a do úst nacpal další hlínu, kamení i její kalhotky. Pak mrtvou ženu otočil na břicho, prohledal ji oblečení, vzal si její zapalovač a z krku ji strhl řetízek, jejž po té nosil jako talisman. Ranním vlakem se jakoby nic vrátil na učiliště. 

 

VRAHOVY POČTY. 

 

O necelý měsíc později se mu v tramvaji před konečnou zastávkou v Praze - Hloubětíně zalíbila jiná žena. A tak když vystoupila, vyskočil na poslední chvíli ze zavírajících se dveří i on. Když hledala v kabelce klíče, skočil na ni, škrtil ji a táhl za nedaleko zaparkovanou dodávku. Přitom ji stáhl z ruky náramky, prsteny, a hodinky. Pod plachtou auta ji hodil kolem krku připravený provaz a poprvé ji viděl do tváře. Paní Vlasta byla mnohem starší, než čekal. Nechal ji být a utekl. Byl však jako šílený, nabuzený, ale neuspokojený. Blížila se půlnoc. A tak znovu nasedl v Sokolovské ulici do tramvaje opět směrem do Hloubětína. Vystoupil o zastávku dřív než předtím. S ním vystoupila i třicetiletá lékařka Věra, jež mu padla do oka. Sledoval ji, a jakmile se dostali trochu do stínu, napadl ji. Žena se urputně bránila, proto ji několikrát udeřil silně do hlavy podpatkem její vlastní boty. Ztratila vědomí, svlékl ji, zneužil, a když zjistil, že se začíná probírat, urval z podprsenky ramínko, omotal jí ho kolem krku, pro jistotu jí na krk ještě klekl a vší silou škrtil. Jak později u výslechů bez emocí uvedl, musel se přece ujistit, že je mrtvá a neprozradí ho. Od února do května 1985, v době kdy Praha žila chystanou spartakiádou, napadl stejný muž jedenáct žen. Tři z nich zavraždil, minimálně u dvou dalších se o vraždu pokusil, pět žen znásilnil. Mimo jiné byl souzen i za tři loupeže a šest krádeží. Jeho jméno znal po dopadení každý. Jiří Straka. Šestnáctiletý učeň hornického učiliště, jehož nakonec usvědčil mimo jiné i řetízek z krku první zavražděné. 

 

KATOVA SMYČKA. 

 

Když policisté Jiřího Straku na internátu ve Stochově zatkli, nedával najevo žádnou lítost. Při výsleších přesně a do detailů popisoval, jak své činy páchal, jak zlepšoval svou techniku. Třetí zavražděná měla kolem hrdla dokonce tři škrtidla, tak byl důsledný: čalounickou nit coby katovskou smyčku, ramínko od podprsenky a pásek od svetru. Vyšetřovatelé byli zděšeni, nebezpečnou kombinací vlastností toho příjemně a mírně vyhlížejícího mladíka. Chladnokrevnost, amorálnost, bezcitnost, absence jakýchkoliv výčitek svědomí a citů, nezvladatelná sexuální tenze, sadismus, až nekrosadismus v kombinaci s vrahovou vysokou inteligencí, příjemným vystupováním, pohotovým jednáním a nebojácností zanechaly v policejních vyšetřovatelich zděšení, jež prý u některých, i když jsou dávno v důchodu, stále trvá. S nikým takovým se od té doby nesetkali. 

 

POPRAVA JAKO ÚLEVA. 

 

,,Bylo by pro nás lepší, kdyby ho popravili," svěřili se po synově odhalení a dopadení jeho zdrcení rodiče. ,,Neměla jsem ho nikdy porodit," zhroutila se matka. Otec neustále opakoval, že měl dostat provaz. Jiřímu ale bylo teprve šestnáct, a proto nemohl být odsouzen k trestu smrti, jakkoli by to uvítali i vyšetřovatelé. Jeho smrt se zdála být jeho blízkým tím jediným, co si zasloužil. Když k nim domů v květnu 1985 policie kvůli Jiřímu přijela, byli přesvědčeni, že jde o omyl. Jiřík a násilník?

 

Byl sice trochu problémový vždy; přestože měl vysoké IQ škola mu nic neříkala a i na učilišti se potácel mezi průměrnými žáky, občas něco drobného zcizil, sem tam vybuchl nekontrolovaně vzteky, ale sexuálně motivované vraždy? Nesmysl.

 

,,Že mám vyšší sexuální tenzi, jsem si začal uvědomovat asi s pubertou," přiznal Jiří Straka před lety v televizi, když porušil své embargo styku s médii. Nenapadlo ho s tím něco dělat. Styděl se. Takže o tom nevěděli ani jeho rodiče. Psychiatři po zatčení potvrdili, že ženy přepadal a vraždil ve stavu závažné psychické poruchy, nebezpečné sexuální deviace. Měl se hned, když zjistil, že má mnohem silnější sexuální nutkání než ostatní chlapci jeho věku, začít léčit. 

 

UTEČ, STEJNĚ TĚ DOŽENU. 

 

,,Jirka má nový život. O tom, co bylo, se nemluví. Je to dávno smazáno, odseděl si to. Dostal novou šanci a snaží se ji využít," říká v malém zchátralém domku v Hnojníku Petr, bratr Jiřího ženy Růženy. Jiří Straka u něj spolu s Růženou chvíli bydleli. ,,Když sestra řekla, s kým se seznámila s kým žije, no," ošívá se pan Petr a pak pokrčí rameny: 

,,Řekl jsem: Je to tvůj život. Já jí do toho neměl co mluvit."

 

Jiří Straka byl odsouzen k maximálnímu možnému trestu, který vzhledem k jeho věku činil deset let za mřížemi. Propustili ho dřív, v roce 1994, díky prezidentské amnestii Václava Havla. Hned po té byl umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení na psychiatrii v Praze -Bohnicích. Ve vězení podstoupil Jiří Straka kastraci, díky níž je dnes na svobodě. Tato kastrace však nebyla úplně dobrovolná. Lékaři ji museli provést po té, co mu spolu vězni (podle Straky však dozorci) varlata rozkopali.

 

Během pobytu na psychiatrii, kde odmítl operaci mozku, jež by podle některých odborníků jako jediná skutečně učinila jeho sexuálním touhám konec, několikrát neúspěšně požádal o propuštění. Z Bohnic jej alespoň na jeho přání přeložili do opavské léčebny, aby byl blíž rodičům, kteří se po jeho uvěznění odstěhovali do Velkých Losin. V původním bydlišti právě kvůli synovi a vášnivým emocím okolí dál zůstávat nechtěli. Z opavské psychiatrie ho propustili na svobodu v prosinci 2004. Hned začal před svou minulostí utíkat. Nemluvil o ní. Přestala pro něj existovat. Vrátil se k rodičům, kteří jej přijali. Tlak okolí ho však nakonec z bytovky ve Velkých Losinách vyhnal. Odstěhoval se do vesnice Hnojník, k bratrovi své tehdejší přítelkyně Růženy, s níž se potkal na psychiatrii kde se vzpamatovávala ze smrti svého dítěte. I z Hnojníku ale nakonec musel s dnešní manželkou utéct. A přestože má Jiří Straka nové jméno a žije na velkém sídlišti, jeho sousedé moc dobře vědí, kdo je. ,,Může se chovat slušně. Může mít druhou nebo třeba desátou šanci, ale vždycky to bude spartakiádní vrah. To je fakt," krčí rameny soused z paneláku, jenž prý poznal v nenápadném sousedovi vraha Straku hned. ,, Vypadá pořád stejně jako tehdy na záběrech z televize, když ho propouštěli na svobodu. Poznali jsme ho okamžitě. Je to zvláštní pocit, potkávat ho, když několikrát denně venčí psa. Vždycky uctivě zdraví, dobrý den na všechny strany. Já se ho nebojím. Ale vím, že některé sousedky to řešili. Není jim to příjemné." 

 

 

TAKOVÝ MILÝ ČLOVĚK. 

 

Umývala okna, když na ni zezadu od branky promluvil neznámý muž. Prý jestli by od sourozenců Starostových nechtěli s rodiči koupit pozemek. Ten kousek, jenž sousedí s jejich domkem. ,,Nic kupovat nechceme, dejte mi pokoj. Dost jsem mu odsekla. Visela jsem na okně a nějaký cizí chlap mě otravoval. Že prý je manžel Růženy a ona s bratrem by ten pozemek chtěli prodat. Až potom co odešel, mi řekli, na koho jsem byla drzá. Krve by se ve mne nedořezal," směje se při vzpomínce na první setkání se Strakou mladá žena. Pozemek nakonec s rodiči výhodně koupili, už na něm vysadila stromy.

 

,,Je to milý člověk. Slušný. Je vidět že má Růženku rád. Opravdu mu na ní záleží," pokračuje žena. Její matka mi pak říká to, co už jsem slyšela od několika dalších obyvatelek Hnojníku: 

,, Nebyla jsem ráda, že tady bydlí. Měla jsem zrovna na hlídání vnučky. Jak byste se cítila vy, kdyby vám kolem domu chodil někdo takový?"

 

Lidé v Hnojníku bombardovali tehdejšího starostu žádostmi o zajištění bezpečnosti. Ale Straka nic nedělal, nechodil ven, do hospody, nikam, nebyl tedy důvod žádat ho, aby odešel. Přesto ve vesnici s manželkou dlouho nezůstali. ,,Byli jsme jako štvaná zvěř," zlobí se při vzpomínce na doby, kdy u něj v domě žil Jiří s Růženou, pan Petr.

 

,,Novináři klidně bez zazvonění přišli až k nám domů. Normálně se mi tady najednou objevili v kuchyni," máchá směrem k chodbě pan Petr, zatímco sedíme v obýváku. Z okna mi po té ukazuje přes říčku: ,,Když jsme je vyhnali odsud, utábořili se tam za mostem a pořád nás fotili. Nemohl jsem jít ani v trenýrkách na svou vlastní zahradu. My nic neudělali, nás neměli právo obtěžovat a fotit. Za Jiřího jsme nemohli." 

 

KAINOVO ZNAMENÍ. 

 

Jiří Straka dnes pod novým jménem žije s Růženou v paneláku v příhraničním městě na severní Moravě. Pracují spolu v tamní provozovně zahraničního řetězce prodejen s potravinami, Růžena na úseku mléčných potravin, Jiří jako vedoucí skladu. Vypracoval se. Původně začínal jako řadový skladník. Všichni věděli, kdo jejich nový kolega je. Ale nemluvili o tom a nemluví. ,,Je to bezproblémový pracovník. On i paní Růžena. Samozřejmě že vím, o koho jde. Jestli jsem se ho na to ptala? Ne. Přijde mi to trapné, když o tom sám s nikým nemluví," říká Jiřího nadřízená. Přiznává, že by ale byli rádi, aby se název jejich obchodu nedostal na veřejnost. Kdo ví, kolik lidí by pak raději jelo nakoupit jinam. Přece jen je to jednou spartakiádní vrah. Podobně reaguje i tiskový zástupce řetězce, když se s ním spojím, abych si informace o Strakovi ověřila. Prý si nepřejí, aby se vědělo, kde a pro koho Jiří Straka pod novou identitou pracuje.

 

,,Měl štěstí že mu Růžena sehnala práci. Když byl tady na baráku, nedokázal ani posekat trávu sekačkou. Nemá žádné základní dovednosti. Nikdo ho to neučil. Jediné co mu jde, jsou počítače. To asi pochytil ve vězení," popisuje pan Petr, jak se mu Jiří snažil občas s nevalným úspěchem pomoct s opravami rozpadajícího se domu. Na Hnojník však Straka ani po přestěhování nezanevřel. Jezdí tam s manželkou často na návštěvy. V létě na kolech či koloběžce.

 

,,Je to vážně sportsmen," směje se při vzpomínce na Jiřího na koloběžce přítelkyně pana Petra.

 

Při každé příležitosti Jiří s Růženou vyrážejí na výlety na kolech. Jediné, co lidi na dvojici v létě občas zarazí, je Jiřího potetované tělo. Často také jezdí na návštěvu za rodiči a za bratrem. Čas evidentně obrousil všechny ostré hrany. Rodiče, kteří si pro něj přáli smrt a sami pomýšleli na sebevraždu, jej přijali zpět. I když je to paradoxně rozdělilo, jak mi v Losinách řekl Jiřího otec.

 

,,Manželka odešla. Rozvod. Nevydržela to. Nikdo si neuvědomuje, jak hrozné to je pro rodiče. Jirka byl ve vězení a v léčebně. Byl chráněný. K němu se nic nedoneslo. Ale my s tím žili celou dobu každý den," 

přiznává pan Straka.

 

,,Jirka se chytil. Dostal druhou šanci a zdá se, že mu to vyjde. Daří se mu. Ale stejně ... Víte, nechci na to už ani pomyslet. Na to všechno. Nikdy to nesmaže, i když se na to snaží zapomenout."

 

,,Udělal to jako kluk. Člověk se může změnit. Má právo mít už pokoj a nebýt spartakiádní vrah, nebo ne?" polemizuje sám se sebou Jiřího švagr Petr.

 

,,Třeba na to lidi jednou úplně zapomenou."

 

Z dostupných formací připravil Mantin Menčík, Parlamentni.info